MOUCHY.

Ne, nejsme lvi, leč mouchy uzavřené,

jež v letu hlavou o sklo oken bijí –

je ze žaláře touha k slunci žene,

a teskně bzučí tichou melodií.

Tam venku v kraji šírý prostor k letu,

vzduch sluncem prohřátý a vůní sytý,

tam louky leží, plny polních květů,

a v stínu olší plyne potok skrytý.

Pták letí k oblakům a na květ včela,

kraj celý oddychuje volnou duší –

a naším světem žalářní ta cela,

a my v ní žijem’ bídný život muší.

Jen křehké sklo nás ode všeho dělí,

však marně o ně mouchy hlavou bijí –

zpět padajíce lvem by zařvat chtěly,

a bzučí jenom tichou melodií.

A nevědí, že bzukotem svým dráždí

jen obra, jenž tu v dumách čelo sklání –

co chvíli bídnou lidskou mouchu vraždí,

co chvíli život hyne v jeho dlani.