Moudrost Hafisova.

Vyčítali Hafisovi,

proč sám v krčmě dlívá rád,

máj kol co se směje nový,

dýše v luh i do poupat.

Klidně k slunci zvedl číši,

plaše pak se usmál jen:

„Necítíte, jak sem dýší

vánky jara v starcův sen?

Allahu, já za padesát

let jsem viděl sever, jih,

v ghazel abych doved tesat

všecky vděky tvorů tvých!

Stejně jarem raší stromy,

stejně hoří tulipán,

stejně v první Vesny hromy

bulbul zpívá, noci pán.

Všecku štíhlost dívčích boků,

všecku plnost ňader též

ve číšníka mého oku

a víc v číši nalezneš!

Mlýnské kolo, svět se točí,

stejné bude napořád,

kam tvá bludná noha vkročí,

jeho nezmění se řád.

Proto, já že v krčmě sedím,

nezmění se losů běh,

proto, že si číše hledím,

slyším jásot planet všech!

Celý svět dlí v dlani boží,

všady radost jako žel,

pouze lidské zloby hloží

v krčmě své jsem nenašel.

Lhostejnosti co se týče...

proč má není tobě vhod?

Noe poznal tíhu rýče,

z vinic znát chci jeho plod.

Řekni, celý Hafis, brachu,

zda by za číš jednu stál,

kdyby žíti měl vždy v strachu,

zda by jaro neprospal?

To má v srdci vždy a všude

jako Allaha i rým:

proto první v krčmě bude,

ale z krčmy posledním!