Moudrost života.

Vezír Džafar, velký v bitvě jako v radě,

procházel se jednou ve palmovém sadě

mezi řadou broskví, mezi ananasy,

datlemi a fíky. Slunce zlaté jasy

hrály v bílém písku, na trávě i květu

tisíce duh tkaly v kapky vodometu,

který z tlamy zmoka pod velkými listy

tryskal v modrý blankyt zářící a čistý.

Tmou rozlehlých, starých, majestatních cedrů

mramorový palác kmital v denním vedru,

hořel celý jako velký bílý plamen,

okna jeho plála, každé drahý kámen.

Lesk a píseň všecko, kam vkročila noha.

Svět byl kolem jako velký zázrak boha.

Džafar hleděl, v písku jak si hráli ptáci.

V tom na stezce stáli před ním jeho žáci,

na svých ňadrech ruce skřížili a hlavu

ukláněli: Odpusť zvědavému davu,

spor vznik’ mezi námi, máš rozhodčím býti;

pověz, zdali dobrem aneb zlem je žíti!

Džafar překvapený hleděl k zemi chvíli.

Než však odpověděl, Juzuf mluvit pílí:

Darmo, řek’ jsem, vy se k mistru ubíráte,

jeho náhled já jsem slyšel častokráte:

život že je bídný, že je zlem, že raní

tam, kde nejmíň myslíš, zrádně, z nenadání.

Ano, není tomu příliš dávno, všecku

slávu jeho výše necenil než pecku,

kterou z broskve vyndá, jejíž ostrou hranou

zranil dásně sobě a již hodil stranou.

Viď, náš mistře drahý, že to pravdou není!

na Juzufa soptí druzí rozhorlení.

Ale Džafar vážně sivou kývá bradou,

oko těká sadem, dlouhou žáků řadou

a pak odpovídá: Nelhal Juzuf, druzi,

není tomu dávno, tímto sadem v chůzi

utrh’ jsem si broskev, divě nedočkavý,

zabořil jsem zuby v její purpur žhavý,

příliš divě, takže zraniv ústa sobě

mrštil jsem ní ve prach, rozlícen, v té době

přírodě jsem klnul, která plodem dráždí,

láká sladkou šťavou, vnitřkem raní, vraždí,

a dar její s žitím pak jsem porovnával.

Brzo ale prchnul hněvu první nával

a já viděl, člověk je-li spravedlivý

v žití, nepostačí zkoumat jeho divy,

že jak tvrdá pecka tají sladké jádro,

ruda zlato, vodu skalin tvrdé ňadro,

tak i život lidský přes veškerou zlobu

v jádru svém je dobrý od kolébky k hrobu.

Život celý broskev s usměvavou tváří,

mladost, její maso šťavnaté, jež září,

uvnitř pecka tvrdá, dospělý věk muže

drsný, ale blah, kdo rozluštit jej může,

najde jádro sladké, stáří shovívavé,

moudré, nebem dané, vlídné, štěstí pravé.

Přitom utrh’ broskev, sobě pecku nechal,

maso žákům podal, do paláce spěchal.

Prchly mnohé roky; prchly, jako v chmuru

ptáci když se tratí; na hedvábnou šňůru,

již mu kalif poslal, velký Džafar hleděl.

Iblis, anděl smrti, na prahu již seděl.

Žáci kolem stáli v mlčení a pláči.

Džafar pozved’ hlavu: Nu, jak Allah ráčí,

zkušenost to častá, ovšem že dost smutná,

však mé pecky jádro příliš trpce chutná!