Moudrost.

Hromy třepícýho boje

Hulákají v mylném světě,

V křehkém těle nepokoje

Syčí v zplameněném letě;

Toli vyhlášené štěstí

Líbá lidi na rozcestí?

Jestli do věčnosti hledí,

Tma se proudem vyhrnuje,

Hrůza u propasti sedí,

Nejistota ukřižuje

Duše zbité v pomatení,

Co se třely po spasení.

K čemu moudrost? k čemu sýla,

Mdlých y broučků zamotání?

Krůpějí se strhne žíla

Valná divých sužování,

Moudrost mře a sláva hasne

Cti y blaženosti jasné.

Zmatkuli se rojícýmu

Vyrve člověk na mžiknutí,

Neuhne se vířícýmu

Proudu v lásky rozvinutí,

Po zlatě se žene škodném,

Lesku svého lovce hodném.

U rozvalin štěstí sedě

V rozjímání nedotklivém,

Na bouřivé vášně hledě

V světě nehodami syvém,

Kolíbám se v pochybnosti,

Jak se vytru z nevolnosti?

Moudrost umrtvená zrádným

Štěstím pozdvihuje hlavy;

Tať co matka krokem řádným

Vyvozuje všecky stavy

Z motanice protivenství,

Kde se stkví květ člověčenství.

Patřte! mluví lichotivě

Přítelkyně milým dětem,

Jak se mužné duše živě

Procházejí lásky květem,

Jak se smrtícými hromy

Protírají bez pohromy.

Srdce čisté, ztuhlé tělo

Projde strachu potvorami,

Z bouře pne y k nebi čelo;

Vztekli bídy nehodami

Dusýcými mužnost stírá,

Bez radosti neumírá.

Nemůželi spnouti proudu

Štěstí divokého běhu,

Jakby vstupovalo k soudu,

Bez poškvrny tře se k břehu

Bezpečnosti, sýlu trojí,

Rány štěstím zbité hojí.

Ani lahodností lásky

Mámivé se neošálí,

Ani pochlebnými hlásky

Do necti se nevychválí,

V blesku při mírnosti kráčí,

V ouzku trní s cesty páčí.

Vítěz zhoubných příkořenství,

Otrok volný nemožnosti,

Měří, krása člověčenství,

Bystrým okem v pokojnosti

Rány osudného běhu,

Než se věčnosti tkne břehu.

Tak se muží! tělem duší

Nelekejte bouře žádné.

Smělost čistým srdcým sluší,

Mírnost vede lidi řádné

Bez ouhony rozkošemi

K zaslíbené Bohem zemi.