Mozek a srdce.

Posluchačstva hasnou kroky

chodbou dlouhou, ticho kolem;

posledního světla toky

nad podlouhlým chví se stolem,

kde na každém rohu miska,

v jedné mozek, srdce v druhé.

A co světlo okny blýská

v prázdné síni anatoma,

mystickýma duchů rtoma

chystaly se k hádce tuhé,

dvě ty hmoty; jaký div!

oživnuly mrtvy dřív.

V jedné misce hmota šedá

plna žilek, spirál plna

začne kypěti, se zvedá,

v druhé rovněž jak by vlna

čerstvé krve spěla zase

hmotou, která tmí se nachem,

jak by jiskra žití v mase

vychladlém se rozdoutnala,

hmota jak by láskou vzplála

a se třásla touhou, strachem

jako dřív, než hyb a ruch

zastavil jí mroucí duch.

„Bídné srdce,“ z hmoty mozku

hrdě se to neslo síní,

„klidně patřím na tvou trosku,

světa pánem já jsem nyní!

Jako automat teď bije

tepna tvá ve ňadrech lidských;

co tvá všecka poesie,

co tvé touhy i tvé vzdychy,

co tvé naděje a smíchy?

V bojích, větších, gigantických

mozek lidský vítěz teď;

kde máš na to odpověď?

Dosti dlouho srdce podlé

ty jsi světem, lidmi vládlo,

lásce, jediné své modle,

šíleně vše v podnož kladlo,

co duch chodil po žebrotě

halen v dumy a snů chmuru,

skřivanem tys v sladké notě

pod krunýři, pod sametem

zdobilo se sterým květem

v lichocení trubadourů,

jak bys všehomíra střed,

křídlo ducha, jas a vzlet.

Zatím já se v tiché práci

v kolébku myšlének změnil,

v jejichž bludišti se ztrácí

duch, jejž příval pochyb změnil;

vynašel jsem všecky bohy,

v stát a obec lidstvo sdružil,

zbystřil spící ve mně vlohy,

našel oheň, spoutal vody,

spojil srázy, přešel brody,

svaly prací v ocel vzpružil,

chytil blesk, než k zemi spad’

Hesperidských ze zahrad.

Zneuznán jak mnich v své celi,

vpředen pavoukem v své sítě,

zkoumal jsem pud každý, ztmělý,

jímž se starec chvěl i dítě,

přírodě, jež zubr divý

řítila se na mne k boji,

sáh’ jsem v kštici hrubé hřívy,

přezvědu kruh nozdrou protáh’,

různý život v prvků hmotách

vážil umu váhou svojí,

v ňadru ryl jí, k srdci sáh’

pro drahokam v hlubinách.

Ze tmy dolů, z šachet studny

výš mne lákala zář hvězdná,

a já rychle v povzlet bludný

křídlo svoje pozved’ z bezdna.

Slunce zastavil a zemi,

určil pochod s hvězdic druží,

mlžin plul jsem ručejemi,

abych se tam s Bohem setkal,

sny, jež před věky jsem vetkal

v empyrea zářnou růži,

směle rozdrtil jsem zas,

před věčnem se nezatřás’.

Co ty srdce v slasti lásky

věků poutí jsi se třáslo,

pokrytství já trhal masky,

křísil světlo, kde jen haslo.

Tobě písně, tobě růže,

tobě hudba sladkodechá,

mně jen drsný úděl muže,

který přemítá a badá,

v potu, dumě mře a strádá,

mně žalářních stonů echa,

skřipce, koly, kleští směs,

Torquemada, Arbuez!

Hrdě nyní říci mohu:

Já jsem dějinami světa!

Já jsem stvořitel všech bohů

i všech ďáblů, po vše léta

pokroků jsem pevnou osou,

já tkám věčné lidstva dráma,

rty všem vlažím pravdy rosou,

bořím, abych stavěl znova,

palice jsem titánova,

kterou sdružen Zev i Bráma!

Života jsem velký div,

myslím a chci: Vesmír živ!“

Odpovědít srdce chtělo.

Pod okny v tom dole v sadu,

kde se lilku loubí tmělo

plné vůně, plné chladu,

zapěl sladký šept a známý

v šelest listů, v ptačí pění

van spěl stromů korunami,

cos jak stajený smích hrálo,

jiskřilo a jen se smálo,

sladký ševel – políbení!

Srdce stichlo; zvuk ten hned

postačil mu za odvet.