MRÁČKY (I.)

Kam jen ty mráčky spěchají

tak bez oddechu stále?

Po jasném nebes blankytě

se tiše nesou dále.

Hned mají víly podobu,

jíž vlasy větrem vlají,

hned zas si rybky rozmilé

ve vlnkách luzných hrají.

Hned z domků hory vznikají

a z květů – dívčí rety,

i jeví oku mému se

tak mnohé cizí světy.

Tak mnoho divů duše zří,

jen škoda, že vše hyne,

když větřík zlehka zavěje,

že v páru všechno splyne.