MRÁČKY (II.)

Robí si větříček

kouzelné hrady,

hory a údolí,

květy a sady.

Z obláčků bělavých

jak když si hraje,

divoucí staví si –

kouzelné ráje.

A tak i duše má

v červánků záři

co chvíli uhlídá

drahou jí tváři.

Duše má v oblacích

zámky si tvoří,

jedním však pohnutím

osud je sboří.

Žel, ach, že všechno, co

milé, mi hyne;

za dobou uprchlou

slza má plyne.