mračna

kde vzíti slova, řeč tak pronikavou,

bouřlivou, šeptající, zvonící.

těch mračen! pádí černou smečkou dravou.

ženou se stínů šedou štvanicí.

na horách v orgii se povalují,

až sivá roucha vlekou po hvozdech.

a jako popelavé loďstvo plují

po vodách, nemajících vůbec břeh.

toť drama beze slov, ač někdy zdá se,

že pohyb ten zní zpěvem hrdinským.

však jindy trhlina v té širé kráse

se zasměje jak ironický šprým,

a modro zářící ti připomene,

žes ustrnul jen nad prchavou hrou,

že blankyt nesmírný se stále klene

i nad mračny, jež pádí oblohou.

kde vzíti slova, řeč dost pronikavou,

řeč hrůzy, běsů, vražd a mučení.

těch bludů zločinných, jež vlnou žravou

se valí zmatkem ochořelých dní.

vražedným gestem przní, rve a ničí

úrodu houževnatých staletí.

morem se plíží, ukrutností syčí.

tak vypadat by mohlo prokletí.

však tragedie krvavá a rmutná,

jež krmí žraloky a zbrojaře,

jak tragikomedie náhle chutná,

když pohlédneš jí přímo do tváře.

to minulost jen v křečích odumírá.

nad vřavou letí posel života.

a člověk pracující tvrdě zírá

dolů, kde řičí strach a slepota.

kde vzíti slova, řeč dost pronikavou

o žalu, hněvu, opovržení.

ó srdce v mračnech! vichřic dlouhou vřavou

se marně zmítáš k svému určení.

nahoru s nadějí a dolů s bolem.

o závod s myšlenkou a v troskách snů.

zdupanou setbou, zlátnoucím už polem.

pohodou lásky, hromobitím dnů.

to není drama ani tragedie.

toť jemných strun jen trpké cukání.

nevinný mrtvý v tichu s tebou žije.

a padouch straší v květech na stráni.

když světa věc tě stále rozechvívá,

nemůže srdce jistotu jen lhát.

ať rozum na to soucitně se dívá,

sejdou se přece – šťastni jedenkrát,

že sladký blankyt pro zástupy zpívá,

a černá mračna letí na zbytek.