Mračno.

Zora den otvírá,

na Tatrách se sbírá,

mračno vstává,

slunko zlaté vlasy

na pochmutné časy

rozčesává.

Či to nejsou mraky,

či to sivé zraky

mého Pávka?

Či to ne sluníčko,

či to rudé líčko,

zlatá hlávka?

Nuže, co tě dusí,

Pávenko můj rusý,

cože bylo,

že se mi tak velo

bílé tvoje čelo

skabonilo?

Jaké to máš špaty,

Pávenko můj zlatý,

co tě týrá?

Hovoř, můj kochánku,

co úst zlatou branku

uzavírá?

Kde té chvíle samé

kolesa as láme

mysl chorá,

jakový as klatý

pohněv černošatý

srdce orá?

Proč ta očka zrudla,

jakouže ti hudla

notu duška,

jaká oživla to

v hlavěnce, mé zlato,

černá muška?

Slyšíš, nehněvěj se,

Pávenko, a směj se:

pěkně prosím! –

pak ti hněvné ostí,

co se v srdci hostí,

rtíkem skosím.

Takli nestane se,

zlá se bouře snese,

všecko spere,

že se za rok ani

k tvému naříkání

neprobere.

Hojže, Pávko, tedy,

prosím naposledy,

dej mi ruku,

chlapče láskochorý,

povyjasni zory –

Pávko, kuku!