Mračno.

Ach, strachy schnu! ach, jakž to snesem!

Dí Vitek k Mikšovi,

Milému svému kmotrovi.

A co? – Což nevidíš tam nad tím lesem

To černé hrozné mračno? věru,

Já za znamení zkázy největší je beru.

A jak to? – Buď jsem bloud, a nebo kmotře,

To mračno tam je krupobití,

O jakéms neslyšel za svého živobytí.

To šmahem naše osení vše potře;

To potluče y štěpnicy,

Y vinicy.

Z té zkázy vznikne hlad, a z hladu pojde mor,

Ten všechen vyhubí, co živý bude, tvor.

Mor! vece Mikeš: Ne tak kvapně, kmotře,

Já o tom soudím na opak. –

Co pak? –

To mračno bude déšť; ten splákne, otře

Prach s listí; zemi zavlaží,

A oseníčko oblaží.

Vše tichou vlahou okřeje,

Se zaraduje, zasměje.

Dost bude sena, hojnost obilí,

Y ovoce y vína k posylí,

A kromě sudů, na vše bude zbytek. –

Ty sojku znáš, dí rozzlobeně Vitek. –

Suď, jak se komu vidí, vece Mikeš,

Když bude déšť, vem pod střechu

Svou utěchu;

A budeli z krup zyma, vezmi pikeš;

Než počkej, jak to vypadne s tím mračnem,

A potom smát se nebo plakat začnem.

Buď Bohu chvála,

Že nebečím, když vidím hovnivála.

Tak slovo od slova

Se táhne hádky osnova.

Již sršeň na ně sedá: když se hašteří,

A div se jižjiž do se nevpeří:

Tu vítr sylnou perutí

Rozpláší strašné mračno v mžíknutí.

Tak krupobití strach, tak vláhy naděje

Se větru dchnutím rozvěje.