MRAK.

Čistá je obloha, hvězdami zlatá,

jakoby rosa ta napadla do trávy,

jenom tam na západ velký mrak chvátá,

dlouhý a široký, řásný a černavý.

Jistě to Bůh sám teď nad zemí jede,

pod nohou na sta hvězd, růže ty plamenné,

velikým pláštěm je mračno to šedé,

který se v letu byl svezl mu s ramene.

A ten cíp pláště níž v pozemské kraje

padá a zvedá se, větrem se proboří,

přes kolik zemí už večerem vlaje

hornatých temen a kolik as přes moří!

Visí až k domku, kde prastará hruše

větve své zářících do oken schýlila;

nikdo to neviděl, dětská jak duše

vylétla z chaty a pláště se chytila...