MRAK.

Mračínko jako plachetka

vyčouhlo nad lesem zticha,

sluníčko bokem směje se,

v žitništi s klasem klas vzdychá.

Plachetka sivá vzepne se,

najednou v úprk se pustí,

a v jejích cípech svinutých

jakoby křemelky šustí.

Přikryla slunko rozsmáté,

stmělo se na jednu ránu.

A táta praví: „Bude zle,

známe svou severní stranu!“

Na věži zvon již v poplachu,

dunění temné se blíží,

a sekáč v žitě sehnutý

žehná se velkými kříži.

„Pro baby zvonek, kampak s tím!“

vyběh’ jste vzdor maje v zraku

s pistolí starou křesací

naproti černému mraku.

A rána na ránu, vy a mrak,

nerovný souboj a s chybkou:

vy mraku nic, leč oko on

vyšleh’ vám ledovou šipkou.

Kovárna všecka chvěla se,

řinčely kolem kol ledy,

tisk’ jsem se v pláči k boku vám,

jak jste stál zalit a bledý.

A juž jste slyšel jízlivost

špinavou jako to bláto:

dobře mu tak, v nic nevěří,

tohle má beztoho za to!

Ale hned hlavu vztyčil jste

v naivní útěše slovně:

však jedno oko stačí mi,

Žižkovi stačilo rovně.