Mrakům.

V konejšivém nočním ruchu

jako dlouhá řada duchů

mraky táhnou nad světem,

a v jich rysech cos mi dřímá,

co mne vábí, bych plul s nima

vlastních křídel rozletem.

V mysli hudbou ozývá se

píseň snivá o jich kráse –

ale v prsou touží cit,

bych směl jednou jako ony

k hvězdám vznést se nad les vonný,

luny bleskem zazářit!

V měsíčném kdy zřím-li světle

plout vás bílou růží zkvětlé

po azurném blankytu –

ó, vy zlaté, smavé mraky,

mně vždy Stoupá slza v zraky

nadšení a soucitu!

Moje o vás hymna zvoní

i když bouř vás nocí honí

jak tlum plachých labutí

stejně, jak kdy po vesmíru

kolébáte jen se v míru

bělostnou svou perutí!

A kdybych tak zřít moh’ s výše

jako vy, tak sladce, tiše

zářným plyna blankytem –

v ruchu hvězd a světa množství

já bych pátral po tom božství

lidstvu dálkou zakrytém!