Mraky

Setkaly se na cestě dva mraky

na pomezí české naší země,

nad horama dvěma v Krkonoších.

Jeden táhnul ku jižnímu moři,

druhý táhnul vzhůru ke severu.

První praví: Kde že byl jsi, bratře mraku?

Odpovídá mrak, co táhne ku severu:

„Z české země letím, k čemu mě tam,

dost je slzí lidmi vyplakaných

na krajiny léta vedrem suché.“

Na to ptá se: Ty kam táhneš, bratře mraku?

Odpovídá mrak, co táhne k moři:

„„Chtěl jsem letět ku sinému moři,

zastavit se chtěje v české zemi;

kdy však slzí dost je vyplakaných

na krajiny léta vedrem suché,

tož se vrátím zase ku severu.““

Letěly jsou pospolu dva mraky,

sdružily se s mraky ještě dvěma,

sdružily se s mraky ještě čtyrma,

a na sever nežli doletěly,

velký oblak nad nebem se nesl.

Radily se mraky dlouho, dlouho;

pravil jeden: „Moji milí bratři,

potáhneme na tu českou zemi,

snad že slzy jsou už vyplakány.“

Velký oblak táhne na zem českou,

zatměly se pole, lesy, luka,

z každé slzy hvězda vyskočila

a na bídu českou posvítila.

Muži vstali, bídu vyháněli

přes hranice do cizího kraje.

Slétly mraky v dešti blahoplodném,

zzelenaly pole, lesy, luka

a svobody slunce vycházelo!