MRAMOROVÝ PALÁC. (I.)

Ó Luno tichá, jež’s mne tolikkráte

Svým tajným světlem slastně tišila,

Když sestry tvoje, milé hvězdy zlaté,

Na pouť si vyšly v místa spanilá:

Ó zaplaň ještě jednou v bledém svitu,

A čaruj dávnozašlé zjevy zpět

Z těch dob, když srdce v hojném ještě citu

Svůj nejkrásnější snilo luzný svět!...

Když po horách jsem bloudil v klidné noci

A s duchův stíny spolně obcoval,

A unášen jich divotvornou mocí

Juž volným letem s nimi harcoval:

Když vymknutý kdys světa z těsné dráhy

Všem cizinec sám sobě jsem se vzdal,

A přes lučiny, přes stráně a sváhy

Miznoucí tváry snův svých stopoval:

Když zadumán v rozmyslech tužeb vroucích

Na skále zvěnné zastavil jsem krok,

A v slzách maní z oka se linoucích

Jsem těchy nalez’ vítaje jich mok:

Tu tichomluvné ke mně přilétaly

S nebeských výší stkvělé podoby,

Tak čiré, krásné, že se zářiť zdály

V povabech svatých hvězdné ozdoby.

Ó rozplaň, Luno, citův žár a puky

A oživ zjevy dávno umdlené;

Rozproudí valněj’ srdce mého tluky,

By zněly písně sladce vzkouzlené!

Pak duch můj vzletne větru libodechem

V ty říše milé zlato-stkvoucích snův:

Zlehčí se srdci hlubým tímto vzdechem,

Když vleješ v ně nadšení plamenův!