MRAMOROVÝ PALÁC. (II.)

Zašuměla voda, lesy zašuměly,

Veselou však písní tehdy nezavzněly,

Ač se jaro houpá na rozkvětlé sněti;

Ač počali ptenci návrat jeho pěti.

A to píseň jest, ač dumna, přec tak mila,

Jakoby ji labuť před svým skonem lila. 3)

Já zanícen zvučným zpěvem lesův temných,

Počil v srdci vání tužeb sladkojemných;

Ven jsem v dálku chvátal letem rozkřídleným,

K horám sněhobílým, k krajům neviděným:

Přes hory jsem mizel, přes vody jsem plavil,

Až se v kraji milém krok můj pozastavil,

V kraji milém, krásném, v němž se nebe smálo,

Nad nímž oko smutné přece zaplakalo.

Slzy zaplakalo nad truchlivou věstí,

Ježto hovořila o minulém štěstí....

A ty kraji milý, květy oluzněný,

Jaké děly činy, jaké se zde změny!?

Dosuď stejně řeky prudké, lesy stinné

A tvých jezer modro k bokům se ti vine;

Jako dávno časův, tvoje krásy žijí,

Avšak mnoho smutku v závoji svém kryjí.

Mnoho milých, tak i truchlých událostí

Tvoje lůno květné co památky hostí:

Avšak jedna ze všech – ta mi nejmilejší,

Že vzpomínka na ni duši mou konejší,

Že mé srdce rádo v ní se kochá vezdy,

Když se chýlí k zemi tiché noci hvězdy!