MRAMOROVÝ PALÁC. (IV.)

A nad krajem, nad nímž jsem v lkání

Svým truchlým okem zaplakal,

Teď hrabě Alfons ostrou zbraní

Zde přehrdým se vládcem stal.

On rodem mocný, velký jest,

A mnoho váží svoji česť,

Jsa hrdý tím i vědomím,

Že vyšší přátelí se s ním.

Však příkře valnou mocí svojí

Zde proti podmaněným brojí;

A každý, kdo syn té je země,

Nenávisť v jeho srdci budí,

Jejížto původ v tajné hrudi

Sám skrytě pěstí, přetajemně.

A jeho dcera spanilá,

Svou formou slíčnou angel smavý,

Však jeho pychu odstín pravý,

Ty hněvy ještě dráždila.

Zde v cizině prý musí žíti

Svým milým družkám vzdálená,

Jsouc doma čestně vážená,

Anť zde k ní zášť jen každý cítí

A v strachu k ní zří a povržením,

Že dcerou toho nepřítele,

K němuž se každý blíží s chvěním,

Ač hněvem vře přec srdce smělé.