MRAMOROVÝ PALÁC. (IX.)
A na jezero Luna snivá
Své dřímající světlo zlívá...
A vlna modrá, v níž se koupá
Roj vodních liljí v věncech bílých,
Svit Luny lichotivě houpá
S ním laškujíc v hrách rozpustilých.
A modrobílým nad jezerem 7)
Tím leskem Luny ozářen,
Jak z mořské pěny vyčářen
Palác se stkvěje nočním šerem;
Tož palác stkvostný, mramorový,
Jenž stříbrem, zlatem oplývá,
Kam oko jen se podívá.
Malbami hrají jeho rovy,
A podlé čalounových stěn
Je pokladův dav nakupěn,
Jimž též v milostném zjevení
Svou dává daň i umění.
A sály v sloupech spočívají,
Jak těch palácův křišťálové
Veřeje, síně, obloukové,
O nichž pověsti povídají, 8)
Že pod vodami hlubokými
Stkví komnatami se zlatými,
A čerem mořských stříbropěn,
Jež planou kol průzračných stěn
Jak vzácných perel leskné kruhy,
V nichž světlo hrá jak jarní duhy.
A nejisto, že tajné moci
Snad palác ten za modré noci
Sem vykouzlily v svěží břeh,
Jejž vlnek sivých líbá spěch.
Jak vzduchu milé objevení,
Jež Arab vídá v udivení,
To v horké, pusté stepi v letě
Na koni bujném s větrem letě:
Tak palác bílý oku vítá. 9)
Půl houští rozkvětlou je kryta,
A půl se koupá vlnek v klíně,
Tak plujíc jejich na hladině.
A bílomramorové schody
Vedou k těm modrým proudům vody,
Kde mnohá loďka v kolíbání
Pěnou se houpá sem a tam,
A v tom lichotném pohýbání
Vln hlubých nezná zradný klam.
A střecha nízká, Lunou bílá,
Jež v jezeru se zrcadlila
A vybíhala v plochu rovnou,
Ta umem ve zahrádku skrovnou
Je proměněna květem bujným,
Jejž líbá zefýr vanem dujným.
V ten vzkouzlený sad, mile zvoucí,
Vedoutě stupně v bělu stkvoucí
Nahoru v výši belvederu,
Jenž v klenutou se končí báň. 10)
Tam odkuď výhled v modrou pláň,
Na letné loďky na jezeru,
Na svěží v květech ostrovy,
Jež vzrůstajíce ze křoví
Tu napolo v tok vybíhají,
Tam na půl v houšť se ukrývají;
Pak na hřebeny sivých hor,
Jež věnčí svěže hustý bor:
Toť oku v ráz se objeví,
Že kam dřív vzhlednouť, juž neví,
Až zastavíc se v sivé dáli
Své spěšné hledy náhle stálí,
A drvíc v blankyt obzoru
Zpět musí v sladkém odporu.