MRAMOROVÝ PALÁC. (V.)

A hrabě Edvard kraj ten milý

Opustiť musil v této chvíli,

By prodlev, slávu svého jmena,

Jež nikdy dosuď nezkalená,

Pro niž svůj život nasadil,

Snad podlým činem nezradil;

By raděj slavnou smrtí v boji

Pad’, kde voj válčí ještě v znoji.

I jeho otec v bitvě kles’

Za svého krále bojovav.

Ó šťasten, že nepřátel ples

A hrdý přepych jejich hlav

Ku svému bolu nepřežil

A spánky své v hrob slavný skryl.

Neb prápor jemu důvěřený,

(Ač často kleslý, předce ctěný)

Od královské to samé ruky:

Zas králi v ruku navrátil,

Když smrti hrot jej uchvátil.

A nedbav v boku palné muky

Na krvavý drn položený,

Poslední česť vzdal panovníku,

Jak dlužno vlati bojovníku,

Když jeho úkol dovršený.

Pak seslablý juž k synu svému

To před královskou praví tváří,

Z níž vznešený bol v smutku září:

„Můj synu, milý srdci mému,

Že znáš zacházeť s břitkou zbraní,

Zde volám s nebe požehnání,

By vzkvětlo na zdar na tvé skráni!

Buď věren vlasti neúnavně,

By’s v bojích slavil krále svého;

Vytrvej čestně v službě jeho,

Až padneš rek zaň v boji slavně.

Tak oslavíš i ten můj rod

A svatý popel vetchých dědů,

K nimž matný krok svůj nyní vedu

V hrdinské smrti jim všem vhod."...

A Edvard svatě slov těch dbal,

Pro vlasť a krále bojoval...

Však déle v boji odolati

Přemoci Francské nelze jest:

Neb svým vítězstvím všecko schvátí,

Co v odpor staví síla, lesť.

A dědové kde Edvardovi

Obývali dům mramorový:

Tam hrabě Alfons hoduje

v divém se plesu raduje,

A hýří s hostmi vítěznými.

A Edvard kdysi vážený

Bohatstvím, statky žehnanými

Opustiť musil dražený

Svůj domov; od krbu a střechy

Sám bídný prchnouť v cizí dál.

Les je mu krovem, lůžkem mechy,

Pokrm je hlad a nápoj pal;

On nemá místa, kde by svou

Osudem hlavu stísněnou

V pokoj a spánek položil

A hněvu nepřátel se skryl.

Sám někdy milý život jeho

V tom skrývání vši cenu tratil,

Že bez slávy a jmena ctného

Jen v žalu divokém se krátil,

By shasl hrobu neznámého

Bez ozdob v prázdném, temném klínu,

Jak zmizí kdys blesk v nočním stínu.