MRAMOROVÝ PALÁC. (VI.)

Den vzešel v jitru nachovém.

Tu Edvard s drahým domovem,

S tím krajem, s těmi lesy, luhy

Se loučil dnes ach! naposled!

On vzpomínal si na své druhy,

Na jejich zpěv a přímý hled,

Na honby divé, převeselé,

A na rozkoše milých dob,

Jež uprchly beze všech stop,

Jak zlaté sny juž zapomnělé.

A když tam slzným zrakem pílí

Vod tichých přes stříbrné pěny,

A palác ten mramorobílý

Pak shledne v vlnách odrážený:

Tu z ňader bolných litý kvil

V zoufalém zvuku vyronil.

Tu zrak mu divým ohněm plál;

Sám shroužen v dumách mlček stál,

Tak mlček, jak hrob zapomněný,

Když na něm hoří ohně pal

Soucitnou rukou rozsvícený. 6)

Pak zíral zas v dál sivomživou

A v květné doly s hory vrátké:

Viděl svou mladosť přeprchlivou

A její slasti a sny sladké;

Viděl se hocha v prvním mládí,

Jak na zdar rodu růste čilý,

Jak jinoch vojné hry provádí,

Až v opravdu se proměnily.

Pak viděl otce klesnouť v boji,

Jak drahou matku nesou k hrobu;

Pak vlasť v planoucím nepokoji

A zbraní stísněnou v tu dobu;

A vítěze pak zhrdlé týmě,

Jenž tíží plesem těžké břímě:

Tu puknouť jeho srdce chtělo,

By puklé ještě bolem vřelo.