MRAMOROVÝ PALÁC. (VII.)

Tam zíral dolů ku břehům,

Jež keře vzkvětlé vroubily,

Na palác bílý, otcův dům,

V němž cizí plesy hlušily.

Tu „s Bohem!" zvolal divým hlasem,

Jejž v hrdle zdávil palný žal,

Tak tklivě, že i spády skal

Trnouce v zvěně shlukly žasem...

Pak šel – a stavil zas spěch kroků,

Hrnoucích slzí proudy v oku:

A na tom samém místě stál,

Kde nad krajem já zaplakal.

Tam slzným okem v modrou dáli

Mé roznícené zraky plály,

A divou slastí těkaly

Od modrých vln tam na skály,

A se skal mešných v divou pláň,

S níž snoubila se nebes báň.

Tu slunce růžné na obzor

Juž vystoupilo z šedých hor

A vše svou září ozlatilo.

Ty vody červcem zabarvilo,

Že zdálo se, jakoby zem

Svůj proměnila dřevní lem

V proudící nachem oceán

A vzplála v nebes rudou pláň.

Z blízkého města hustý kouř

Vystoupal nad m’hu sivoranní,

Jak temný mrak se dutě hraní,

Když v černém nitru chová bouř.

Však jak nočního s jara stínu

Se tmy v dál modrou rozplynou,

A čaropůvab rozvinou,

Jejž chovaly dřív v chmúrném klínu:

Tak prchl kouře hustý mrak.

A volně zíral vlhký zrak

Těch zahrad květy porosené

A vodotrysky rozpěněné,

Jež v mramorových kašnách svůj

Tok přijímaly v sněžnou sluj;

Ty bílé villy nad vlnami,

Jež mile kryty křovinami

Svůj krov ve vodách smáčely

A odlesk v hloubce srážely;

A k tomu všemu ptactva zpěvy –

Nad lesy zlatomodré pruhy,

Jak tisíceré kdyby duhy

Barevné rozčářily zjevy:

A nad hlavou ten modrý vzduch,

Tak hluboký, tak daleký,

Tak tichý, vlažný, přeměkký,

Že v těsném víru volný duch

V té divosladké závrati

V nebesa bleskem odchvátí:

Tak jsem tu stál... A v modlitbách

Jsem trval slovem nevýslovných,

A tonul ve zázračných snách,

Nad něž jsem nesnil dosuď rovných.

K tomu ta pověsť o jezeru,

Jež lila krásu tisíceru

Na každý stín, na každý břeh,

Na vlnu sivou, tichošumnou;

Jež v píseň lesův truchlodumnou

Svůj rozkouzlila sladký dech;

A pak ten v srdci hlubý žal,

Že nad sebou jsem zaplakal,

A nad osudem milých dvou,

Již věrni sobě spočívají –

Ta v hrobě vlhkém, nad nímž hrají

Klouzavé vlnky píseň svou:

On vzdálený však mnohé míle

V pažiťné, slavné u mohyle:

Ó za takou bych opět dobu

Půl žití svého daroval,

A všecku lesku, slávy zdobu,

Již v marnosti jsem často ždal!

Za jeden taký okamžik,

Kde rozkoš – láska – bolův vznik

Celou to duši opanuje,

Zanáší k nebi, k zemi snuje,

A pojí všecko v celek stkvělý,

V němž zas vše splývá, vše se dělí:

Za taký krátký slasti sen

Celý svůj život chtěl bych dáti,

Když, v skutečnosti uvězněn,

Duch jednou za čas v nebe chvátí...