MRAMOROVÝ PALÁC. (X.)

A dnes, když Luna v zenitu

Se dumně nad jezerem houpá,

A ve dřímotném zásvitu

Ty sivé vlnky volně koupá:

Tam na výhledu dívka snivá

V dumání sladkém rozejímá.

Hned v před se chýlí, zpět se skrývá,

Jak lilije, když v noci dřímá,

Anť zefýr sladce ji ovívá.

Pak přes mříž dolů nachýlena

Zdá slúchati se vlnek šumu,

A kroutíc hlávkou neztišena

Zabloudí opět v hlubou dumu.

A přec zas v modrou dálku hledí

A každou vlnku živě sledí,

Již vlažný vánek nese z dáli.

Nadármo zraky touhou plály,

Co srdce žádá, nejde vstříc!...

Najednou vlny zašplouchaly.

Jakási labuť víc a víc

K palácu rozletem se blíží.

A vody mocněji se dují

A modrý tok svůj rozdělují,

Lkajíce pod tou sladkou tíží.

Ta labuť roste vůčihledě.

Ty její křídla plachty jsou,

Jež tiché noci vánky dmou,

S nimižto vlna hovor vede.

Konečně labuť sněhobílá

V letnou se loďku proměnila,

V níž junák jarý veslem hýbá

A v rytmu měkkém se kolíbá,

Až u břehu se zastaví.

Pozorně vůkol sebe zírá,

A v houšť svůj kročej prchavý,

Jehožto zvěna v písku zmírá,

Juž ku palácu zaměřuje.

Kolem se jasmín rozprostírá

A vonným květem balsamuje

Tichounký, vlažný noční vzduch.

Tak klidno jest, že ptáka ruch

Šelestem hovor listův zrývá,

Jenž tajnou hudbou ve sluch splývá

Jak duchův píseň kouzedlná,

Divoucích tonův hojně plná.