MRAMOROVÝ PALÁC. (XI.)

Juž u zdi smělý junák stojí,

A vzhůru zrak svůj napíná,

A vzhůru stírá náruč svoji,

Kde milostná dlí dívčina.

Neb z loďky letné ještě z dáli

Juž zraky jeho po ní plály,

Anať mu šátkem kývala

A čile k spěchu zývala.

Tu junák šeptmo zapíská.

A děva s svého hlediska

Pomizla jako hvězdy svit,

Když s nebes báně její třpyt

V táhnoucím ohni k zemi letí.

Než zvuk, jenž jak zpěv kosův zněl,

Když touží skrytý v husté sněti,

Ve mživé dáli zvolna zmřel:

Tu dívka v nejmilejší vnadě

Na střechy květné balustradě

V milostném žertu vzejde náhle.

Jsou slavíka to zpěvy táhlé,

Když milencové hovoří?

Či růže vzdechy vyslovené,

Když jara v náruči plamenné

V zardění lásky zahoří?...

Jsi ty to, drahý kochánku?

Jsem, slasti má. Kdež milánku,

Tak dlouho bavíš v noční chvíli?

Mou odpověď jen tehdy zvíš,

Až stokrát dotaz sladkomilý

V souzvuku hravém opětíš.

Ó ptej se opět, milená,

A přidej příjmí, jímž mne zovou

Tvá medná ústka znořená

Ve půvab září purpurovou.

Ó ptej se ještě! Kde jsi dlel,

Že’s na kochanku zapomněl?

Ta v touhách dumných čekala,

A že nepřijdeš, plakala.

Ó kéž jsem řeči slavíkově

V outlém se mládí naučil,

Bych ve zpěvu, nikoli v slově

Tvým písním sladkým odvětil!

Ó mluv jen, mluv, tvůj milý hlas

Je sladší láskopěvce písně,

Když roztoužený v jarní čas

Svým vzdechem bolné vzliká tísně!

Jak mluviť mám, když labuti

Milostný zvuk z tvých retův hraje,

Vznáší-li bílou perutí

Se v skonu v nebes modré kraje?

Nuž jenom ty svým šveholem

V mé srdce sladce roztoužené

Vylívej zvuky láskou zvěnné!

Neb ty celým tím vůkolem

Panuješ tichá královna.

K tobě se sotva blížím směle,

Bych viděl zdáli vaby stkvělé

A tvoje kouzla milovná.

Ó zjev se všecka v kráse své,

Jež k úctě mne jen hlubé zve;

Ó zjev se, nebes výdechu,

A schyl v mé srdce útěchu,

Jež tebou stůně, v slasti žije,

Jen v tobě dýše, tebou čije,

Jak sluncem tlící bylina,

Již pěstí rosná dolina.

Můj milku! jaký sladký klam

Tvou milou duši zahaluje?

Vždyť já svůj život z tebe mám,

Jenž jinde vříti nemiluje.

Ty’s mojím sluncem, Lunou já;

Ty hřeješ ohněm ňadra má,

A já jen odblesk toho jsem,

Co plane, září v srdci tvém.

Ty’s moje zora výchozí,

A já jen hvězdou předchozí,

Jež příchod její ohlašuji.

Když však juž ona vzejde v den,

Tu ráda vzdám se v sladký plen,

A v její lesk se potopuji

Co hvězda věštná její moc,

A na sladkou jen čekám noc,

Bych vypůjčeným leskem plála,

Bych ti jej za dne nazpět dala...

Tak vroucně tebe poslouchaje,

Když milá řeč tvá v sluch mi hraje,

Na časův běh a jejich změnu,

Na všecko kolem zapomenu.

Tak draha jsem ti, kochánku? –

A proč jsem v noci v truchlém stínu

Smím tebe vídať, milánku,

Po němž dny celé v touhách hynu?

Proč sladké toto tajemství

Mám v hlubých ňadrách skrývati?

Proč nemá nikdo poznati,

Ký obraz sladký v srdci tkví?

To povím jindy – v zapomnění

Tu myšlénku juž ponoři!

Což nejdražší má ti láska není,

Víc rovně ke mně nehoří?

Tou láskou mé je srdce blaho;

A dražší nad vše, co mi draho,

Milý kochánku, ty jsi mi!

Však proč jen s stíny nočními

Můj milý vezdy obcuje,

Když Luna v obzor vypluje?

Proč k hodům slavným nezavítá,

Když otec hostím rozkoš skýtá,

A v radovánkách stkvělé síně

Při zlatém hluší v proudu víně?...

Vždyť skoro dosuď nespočala

Jsem v milostném tvém objetí,

A tvé hubinky nepoznala

Slad slastný v delší záněti.

Jen tady milým oukradkem,

Ač v objímání přesladkém,

Když Luna tichá s náma nyje,

Z tvých můj ret rozkoš vřelou pije.

Pak, když uprchne sladká noc,

Po tobě plane touhy moc;

A s ruky, již jsi tiskal vroucně

A líbal rtoma horoucíma,

Žebravý ret můj palný snímá

Ty polibky ach! přežádoucně;

Ač dávno časem uchladly

Jak růže, když juž posvadly.

Ó rci, můj milý... Nuže, povím,

Proč jsem se střežil před dnem svitným;

Proč se stínem jen tajněskrytým

A s horami a temným křovím,

Jak divý pták jsem obcoval.

Však co ten ruch?... Toť větru let,

To slavík vzduchem vesloval;

To zašelestil růže květ.

Ó nedbej toho, milku, již...

Poslechni tedy; však svůj sluch

Mé lásky zrádcem nehaniž!

Neb pro ni odvyk’ můj se duch

Na prchlou mysliť minulosť.

Však kdyby slova necitnost’

Tvou outlou duši ranit’ měla:

Tu kaž již zrakům, aby vřelá

Se slza v vzniku umařila,

By moje slza netrýznila...

Té divé řeči nechápám;

Rač ustaň lkáti bolesť svou!

Neb tisícím ach! utrapám

Ve zkázu vrháš duši mou.

Zbroj silou pevnou outlý bok!

Věz, že mně hrozí nebezpečí,

Kde noha zastaví svůj krok.

Jak mnohá skrytá rána svědčí:

Řemeslo mé jest krutý boj,

Hluk války – co zpěv vítavý –

Jedině duši otaví;

A srdci mému bitvy znoj

Je líkem proti bolům zlým,

Jimiž nadarmo v ňadrách tlím.

Tvůj otec... ó že otcem tvojím

Musím jej v úctě nazývať...

Tvé řeči trpkosť příkrý chvat

Tím výrazem mne děsí svojím...

Proč ret tvůj zmlk’? To hodování

A číší břinkot ozvěnný,

Jejž jarní vítr sem dohání,

To mate řeč mou... plamenný

Bol metá v srdce zoufající...

Však slyš! zvuk rohu v dáli znící

Zas nových hostí příchod věstí...

Mne s tebou nikdo nesmí zříti

A kdyby uzřel na neštěstí:

Tu navždy bych se rozloučiti

Juž s tebou musil! S Bohem budiž!

Tím slovem ústrach ve mně budíš!

Ó nikoliv tak snadný jest

Tvůj odchod srdci ztrápenému;

Ty zůstavíš mne bolu zlému,

Jejž sotva mohu sama nésť,

A nedbáš ani strachu mého

O život milce jediného!

Bůh chraň tě, Evelino má!

Juž utiš bouři bolu svého!

Až s unylýma zrakoma

Zas Luna sladká z šedivého

Za noci vzejde pohoří:

Pak čkej mne – dnes juž musím jíti...

Tvá ústa s Bohem! hovoří,

A jen má ruka pocel cítí.

Kde můj je půvab, kde můj vděk,

Jenž kdys tě poutal k prodlévání?

Jak chudobna jsem v milování,

Že nedáš ani hubinek!

Můj ret se darmo k tobě sklání,

Juž v nelitostném vzdalování

Závistný prostor dělí nás!

Toť, milá, jen na krátký čas.

Juž s Bohem buď!" Nadarmo ruka

Jej víže sladce ještě chvíli,

Anť srdce bolem skoro puká.

Nadarmo divotužně chýlí

Se k němu v celé půvabnosti;

Darmo vší luznou čarovností

Tak milostná a přespanilá

Jej zadržeť se osnažila,

By sladké muky skonejšila

Tou jeho milou přítomností

A na prsou mu sladce znyla:

Juž kryje jej přetichá houšť...

A před ní v prázdné vzdálenosti

Se rozprostírá divá poušť,

V níž jenom dumný poklid hostí.

I spěje vzhůru na výhled,

By uzřela jej naposled:

Však i ta těcha zmařená.

Neb tma nad vodou prostřená

Jej skryla v závoj závistivý,

Anť Luna zašla za mrak sivý,

Jenž vystoupal tam nad horami.

Tu dumný zrak jí pod slzami

Kynul ach! tokem žalostným.

Bylyť to slzy první lásky,

Jež těsní – blaží mokem svým!

Kdož-koli dal by té otázky,

Zda v ráz tkví v srdci slasť a žal:

Tenť otázkou hned odvěť dal...