MRAMOROVÝ PALÁC. (XII.)

A na jezeru voda šumá

Žalostnou píseň, divomilou...

A děva ještě v touhách dumá

Se noříc v přešlost přespanilou.

Najednou lomoz, divý křik

Ji ze snův luzných vyděsí.

Toť není odvěť na plesy,

Jež zmlkly v síních v okamžik.

V zvědavě nachýlený sluch

Volání bije divý vzruch:

„Toť zrádce – zvědač – skolte jej!

Sem meče... sem zbraň nabitou!..."

Tu řeč tak hrůzně přerytou

Opáčí ohlas divočej.

Strach nevýslovný, ouzkosť, zděs

A předtucha trmácí děvu,

Když křik ten divý k ní se vznes’

Jen zvyklé lásky šeptu, zpěvu.

„Kdo zrádce ten!“ tak se ptá sebe;

„Kdo skolen býť má krutou zbraní?“

A nevědouc pro koho, nebe

Za svaté prosí slitování.

„Snad, žeby Edvard?... Nedej Bůh!...

Však před chvílí on pravil sám,

Že osudu všem propad’ hrám,

Že nebezpečí jeho druh,

Kam prchavé své kroky schýlí,

Jsa žitím jist jen v noční chvíli.

„Kdož jest on?“... Ba toť sama neví...

„Snad nejbližší mi doba zjeví,

Ach! osud jeho neblahý!"

Kéž onen muž jí předrahý,

V němž jedno její život vřel,

Unikl zlobě nepřátel.

Vždyť všichni jí též jimi jsou,

Kdož v oukladu snad páži svou

K záhubě jeho zbrojili.

„Či přec snad pravdu mluvili,

Že zrádce, prchlý zvědač jest?"

Tu myšlénku nemohla snésť.

„Vždyť on tak mužný, dobrý byl;

A dnes mi sám i přislíbil,

Že vyjeví, proč na světě

Mladosti v prvním rozkvětě

Tak sám a v nebezpečí stál....

A nešťastným se býti zdál.

Či lež by jen tvář jeho byla,

V níž souvěrnosť se zrcadlila?

On přišel, by se láskou mstil

A zlomiv srdce odkvapil?"

Tak divých pochyb v litém boji

Duch děvy těká v nepokoji,

A omlouvá vše v lichocení,

Co proti němu v srdci vzniká,

Jež samo v sobě v vzdor se spiká,

A sebe trýzní v domýšlení,

Až vzpor ten zas se v lásku změní.