MRAMOROVÝ PALÁC. (XIII.)

Zatím křik umlk’ – v sladký sen

Klidné se ticho ponořilo,

Tak přervané na krátko jen,

By klidněj v dol se rozložilo.

Sluch děva na zvěd na vše strany

V ouzkosti chýlí nevýslovné,

Uprch’-li pronásledovaný,

Či kles’-li zbraně neslitovné

Krvavým pádem v smrti klín.

Však ticho všude... jenom stín

Tajemné noci vojevodí.

A zvědavě když zraky vodí

Pak přes jezera modrou pláň:

Tu na okamžik světla svit

Obzoru vzejde na blankyt

A prchá jakby větrem hnán.

Toť od Edvarda znamení,

Jímž sobě milci rozuměli,

Když po krátkém jen spojení

Na delší čas se rozjít’ měli.

On tedy bezpečen a živ!!...

Jezera proudy přeplaviv

Přec na ni vzpomněl v zmatku divém!

Však ono světlo v plání mřivém

To dlouhé, smutné rozloučení

Jí věstilo dnes v matném stkvění.

Dnes též veď loďku letnou jinam;

A tajnou stezkou ku skalinám

Zamířil svojich krokův spěch

Ukrytý divých keřův klenem.

Neb jindy pojal druhý břeh

Jej vysokých tam bukův kmenem.

On tedy oním zrádcem byl,

Jenž sotva se před smrtí skryl?

To děva trnouc myslila...

A přec jí zůstal milým stejně,

Ač v divé bouři beznadějně

Přec vroucně zaň se modlila.

A v slzách dlouho v dálku zřela,

Anť půlnoc dávno vypršela;

A teprv chladný ranní vánek

Přikouzlil v oči milý spánek.