MRAMOROVÝ PALÁC. (XIV.)

A byl to Edvard, jenžto zbrani

Unikl dravých nepřátel?

Což ještě v tomto kraji dlel,

Anť dávno juž se v rozžehnání

S paláců svého příkrovem

Rozloučil a s svým domovem?

Snad dávno vzdálen vlasti své

Svůj osud bídný opěvoval,

A ve vzpomínce truchlivé

Na křídlech touhy domů ploval!

Ba těžko loučil se s tou zemí,

Kde první bavil sladký věk,

Kde rodiště drahého lemy

Tisící krásil mládí vděk.

Však nejen domov, kraj ten milý

Krok zadržely spěchu čilý,

Bylať i bytosť dražená

A nevýslovně milená

Tak srdce jeho ovládla:

Že zášť ta se vším v hněvu znojem

Ztrmácená nemocným bojem

Juž sama láskou uchladla.

Onť dceru toho miloval,

Jenž v jeho domě hodoval,

A s divých druhův hlučným davem

Ty drahé, svaté prznil síně,

Kde jindy otec v plesu smavém

Při zlatopěnném zářil víně;

Jenž zradnou smrtí hrozil jemu,

Juž všeho štěstí zbavenému...

A proč ta zášť Alfonze vznímá,

Že Edvardovi smrtí hřímá?

To jeho otec pohanil

Prý jej kdys v divosečném boji,

Když slavný vítěz podmanil

Jej i s četnými jeho voji.

Neb, když se jednou potkali

Na krvostrašném bojovisku:

Tu jako vichr, v divém trysku,

Jak výheň, když se rozpálí,

Na sebe hnali v ohni divém.

A nepřátelé coufali:

Tu Alfons v hněvu neskrotlivém

V zbraň pádil v litém vzteku slepý,

A darmo krev svou v pusté stepy

Vylíval za věc nedovážnou.

Nadarmo všudy rukou stražnou

V boj vodí svoje bojovníky:

Nadarmo „k předu !" hluší křiky:

Nepřátel chrabré jindy šiky

Se v plný útěk rozlijí:

Jak vln proud divě rozbijí

Se v náhlém valu ouskalí,

Když búry klín se rozvalí.

A starý hrabě slávu jeho

Tím vítězstvím prý pokalil.

Tu Alfons vztek svůj zahalil

V skryt srdce svého raněného;

A mrzkou zášť v svůj utrob vryl,

(V níž jedno rozkochaný žil)

Co símě pomsty týrající,

By dozrála v plod otrávící,

A vítěze, či syna jeho,

Jenž hraběti po boku stál

A slavně v bitvě bojoval,

Zničila dechem jedu zlého.