MRAMOROVÝ PALÁC. (XIX.)

„Ty víš teď, kdo tvůj milý jest,

A ký jej čeká osud zlý:

Že proti němu vražda, lesť

A hněv ni časem uchladlý,

A vše se strojí nebezpečí.

I ta má láska zřejmě svědčí

Teď proti mně, a bídníka,

Jenž svému trestu podniká,

Ve zhouby vrhá strašný plen.

Ó že jsem kdy tvou tvář tak milou

Svým zvědným okem uzřel jen!

Že tebe ach! tak přespanilou,

Jak mladistvý tě vídal sen!

Proč tenkrát, když se’s přemilostně

Tím paní kruhem nesla stkvělým,

Jen krásnější tím bolem vřelým,

S nímž drahou matku svou litostně

Jsi sprovázela k temnu hrobu:

Proč směle vstoupil jsem v tu dobu

Juž v obor tvého dýchání?

Proč oči v sladkém potkání

Pravily víc, než tehdy měly,

Když pohloubeny v sobě tkvěly?

Tě kochať s všemi tvými vděky,

Byloť tě ztratiť na vše věky.

Čím teď mi bude všecek svět?

Kde nejsi ty: tam vadne květ,

Tam slunce zajde v noční mrak,

Mění se Luna na přízrak;

Tam celý svět je převrácený,

Jenž dvojí krásou omájený

Se promění juž v stkvělé nebe,

Když vidím jen v něm tebe – tebe!

Ó nežalostni, milku můj!

A k slovům mým sluch nachyl svůj!

Snad otec můj tu lásku vroucí

Těch našich srdcí nerozdělí;

Snad nedá, řevnými bych žely

Otrula život svůj květoucí!

A přec tvou rukou toho zdaři,

Kdo oukladem můj život zmaří.

Při sám Bůh! než bych takou smrtí

Měl opustiť hanebně svět:

Tu spíš mne skála spádem zdrtí,

Již za vodou tam vidíš pněť.

Můj los mne táhne v divé seče,

Tam hodlám padnouť ostřím meče,

A odpočívať v slavném lůži,

Jak slušno statečnému muži.

Dnes juž tě vidím naposled!...

Ah! co tvůj mluví hrozný ret?!...

Já bez tebe žíť nemohu.

Tož cítím k svému neblahu.

Tvá outlá duše příliš měkká

Se rozloučení na vždy leká.

Přec, než se zjitřní den v noc skloní,

Můj krok juž musí přes hory

Mne nésti v jiné obzory.

Tvá řeč mně strašná hrana zvoní.

Ach! nekocháš mne vroucně víc;

Neb přelhostejně mluvíš ke mně,

Zapomněv zcela řeči jemné,

Jíž’s hovořil, když večer vstříc

Jsem tobě vyšla na balkon;

Když jsem tvé jméno zavolala

A sladkým kochánkem tě zvala

A vroucí touhy lila ston.

Jen po tobě se volně chvěla

Má duše láskou vzplamenělá;

Já nepoznala bolu, žalu

V tom sladce trávícím mne palu,

Až ona věsť mi přišla k sluchu

A vše sny krásné zvrátila,

A v divém, srdce rvoucím ruchu

Můj sladký mír ach! zrušila.

To vše bych ráda nesla v znoji,

Kdybych jen klesnouc v náruč tvoji

Na těch tvých prsou odpočinek

Nalezla v vřelém objímání.

Ach! těšiť mne jen sladké vání

Má v bolu mém mdlých upomínek!...

Neb nyní tebou opuštěná,

Tož sama jsem si odcizena,

Anť s sebou vzejmeš srdce moje

Nezavdav za ně srdce svoje.

Ó kdo tu bolesť vysloví,

Již odchod tvůj mi způsobuje,

Již každý kvítek obnoví,

Anť na tebe mne pamatuje!...

Ba krutý osud vládne námi

V krutější ještě nezměnnosti!

Jaký jen průchod z zmateností

Mám voliť zlými odvahami?

Mám zůstať, by’s snad otce svého

Co vraha ctila, zvražděného

Milence svého v zoufalosti?

Či prchnouť mám a přežalosti

Zde tebe samu zůstaviť,

A sám i všeho zproštěn žíť,

Jež kdysi mojím žitím bylo?

Svůj někdy palác, statky své,

Ba vše, co mimo to mně zbylo,

Vše vzdal bych pomstě vášnivé,

Jíž vře tvůj otec proti nám:

Jen tebe ať si odchovám;

Ač naděj luzná zhasíná,

Jak v mraku hvězda zákynná.

Rozloučiť musím... Nemluv dál,

Sic rozšílí mne ten tvůj žal!

Což necítíš mou bolesť sám,

Anť vše tvé útrapy já znám?

Za svou bych lásku život dala,

Bych tě jen věčně milovala,

A ty opustiť chceš mne chladně,

Bych zhynula, jak kvítek svadne?

Mám ještě nad svou lásku vzňatou

Povinnosť nezměnnou a svatou.

Můj život vlasti náleží,

A vlasti vzdám jej na oltář,

Kde mocně lavřín přesvěží

A slávy kyne svitná zář.

Jej zachovať je ctností mou.

Či mohla by’s tak ohnivou

A vroucí láskou milovati,

Kdyby tvůj rytíř svoji česť

Méň vážil, než povinen jest,

Se neostýchav v hru ji dáti?

Zde nelze dlíť... tam král můj volá,

Tam čin a slavné nebezpečí,

Tam hluk nepřátel v divé seči,

Když boj se horký rozplápolá;

Zde potupa a láska, trýzeň,

Zde otce zášť a dcery přízeň,

Zde rozkoš v lásce ohnivé

A v tajnu štěstí řevnivé;

Oh! kde tu voliť dříve mám? –

Prchnouť je krutosť... zůstať hana,

Neb vlasť mne volá uondaná,

Bych pospěl v slávy padlý chrám.

Zůstať je smrť... a prchnouť vražda;

Buď padnu já, buď ona shyne!...

Tak vyprostění možnosť každá

Svým vlastním uslabením mine.

Jaká mi cesta k štěstí kyne,

Když zjevíc se, juž v nivec splyne?

Vímť já tu cestu, milku drahý,

V níž spočívá náš život blahý;

Ty opustiť chceš tuto vlasť,

Nuž já ji s tebou opustím.

A otec tvůj?... Ten tobě strasť,

Ba samu smrť tím slibem svým,

I mně ji chystá smrtí tvou

A svojí pomstou vášnivou!

Já s tebou prchnu; s tebou žíti

Nemůž’ mi nebe zabrániti,

Neb ty’s jedině žití moje,

V něž skládám všecko štěstí svoje!

Jak takou lásku odměním?

Tím nebe celé kouzlíš slovem

V mé srdce sladkým šílením

Utisněné juž v palu novém.

Ó kéž tě mohu v ramenou

Skrz celý svět tam k nebi nésti,

Kde láska mocí plamennou

Vzájemnosť milosladkou pěstí;

Kde není vzporu, není hněvu,

Kde lásky povzdech zmírá v zpěvu,

A každý cit jen blaženství

Svým hnutím jeví šlechetnějším,

A v návalu přec nejmocnějším

Nezkalí svého pannenství.

Ba teď jsi lásku osvědčila,

Jak v nejsmělejším vzletu ani

Mé duše naděj bystročilá

V svém neosmělila se přání.

Nuž prchnem’ spolu: světu skryti

Ve vroucí lásce budem žíti,

A zem na nebe proměníme,

Vší bolné strasti těžké břímě

Za sebou rádi zůstavíme!“...

Tak háral Edvard... s milkou svojí

Na útěk v úmluvě vše strojí:

A ač čas prchal, dlouho milá

Jich slova ještě v šeptu nyla!