MRAMOROVÝ PALÁC. (XV.)

A změna časův válečných

Statného starce svrhla v hrob –

Alfonze vzpupný, krutý pych

Edvarda zbavil rodu zdob

A vlasti, domova, i všeho,

Co kdysi milo srdci jeho.

A když se se vším loučil kolem,

Tu div nepuklo srdce bolem;

A výheň zášti neskrotlivé

Rozžehla duši v síle divé,

Že žhavou mstu též přísahal

Tomu, jenž všecko jemu vzal!

Tu uzřel své milenky zjev:

Zapomněl na zlý v srdci hněv,

Na nebezpečí hrozící

A vzdal se lásce šálící.

Od doby té pak zavítal,

By zlevy svému žáru dal,

Začasto v noci lunosvitné

K milostným smlouvám přes blankytné

A tichomluvné přes jezero.

Sotva se dočkal, kdy zas šero

Pohrouží v noc kraj dřímotný.

Pak blouznil s děvou samotný,

Zapomněv na vše kolem sebe

Jen v ní svůj vzýval ráj i nebe.

A outlou něhou pěstěné

Té lásky předmět milý, drahý:

Ten cíl vášnivé jeho snahy,

Jen v touze vzporem zvýšené

Tak rozněcoval v srdce skrytu

Celý ten svět planoucích citů,

Že rozžeh’ všeho žití jeho

Úchvatným palem traveného

Juž rozohněné zápoly.

A v srdci žárném co koli

Jen cítil v blahém vzpomínání:

Toť byla ona v zjevu svojím,

V tom milém, sladkém rozkochání,

Jímž plála k němu ohněm dvojím

Té lásky mladistvě horoucí.

A všecek žal, jenž v divě žhoucí

Bolesti srdce jeho týral,

Tou žárnou jeho láskou zmíral,

Když z úst milenky šepot zněl,

V němž sladké touhy přízvuk chvěl.

Tak Edvard v srdci svém se změnil –

A život svůj juž propadlý

Jen k vůli lásce drahocenil;

Jí počal dávno uchřadlý

Zas pučeť novou krásou jemu.

Ó žel ach! že chtěl osud krutý,

By k srdci děvy přivinutý

Se schýlil náhle k pádu zlému!...