MRAMOROVÝ PALÁC. (XVI.)

A brzy vzešla družná věsť,

Syn hraběte že v blízku jest,

Jenž kdysi vlád’ co mocný pán

Tím krajem od všech milován.

I to se, avšak stranou, praví,

Že hrabě Alfons srozuměn

S ním na odiv svou krutosť jen

A ku svých zrádné zhoubě staví.

Neb s Edvardem prý v tajnu dlívá,

O vyrovnání s ním mluvívá,

Rád vídá jeho návštěvy

Své odvrácený povinnosti.

Když však se větru prchlivostí

Ta věsť hraběti objeví:

Tu hrůzou plní jeho zjev.

Neb skrývaný ten strašný hněv

Se v výbuch vznítí v hrudi jeho.

A kdo jej uzřel zdrážděného,

Jak háral pomsty mocí divou,

By poskvrnu tu hanobivou

S pověsti a s cti svojí smyl:

Ten k němu zas se naklonil,

A důvěru svou porušenou

Zas k němu skládal napravenou.

Ba váhy staré tou řečí

Zas hrabě Alfons juž nabývá:

Že ten se nejvíc zavděčí,

Kdož Edvarda, ať mrtva, živa,

Ve poutech k němu přivlečí.

Neb buď se mlád, či pokročilý

Snad v spěšných letech žití svého,

Když rozkazu jen vyřknutého

Svým činem bude věrně čilý:

Ten může slaviť svatbu svou

Juž s dcerkou jeho mladistvou,

Nad jejíž krásu v celém kraji

Luznější květ nepučí v máji.