MRAMOROVÝ PALÁC. (XVII.)

Věsť o slibu tom dostala

Se k sluchu děvy zděsem mroucí,

A každým zvukem ztýrala

Ach! její srdce trýzní žhoucí.

A k tomu služka prostořečně

Juž o sňatku hned mluvila,

Jejž slaviť bude spanilá

Nevěsta krásy milovděčné.

K neblahu svému Evelina

Se dozví též skrz onu věsť,

Že stihanec ten Edvard jest;

Skrytý si život připomíná,

Jejž vodil dosuď v slujích hor,

A pochyb posledních mdlý vzpor

Se kloní v srdci k jistotě.

A v chvatném jeho tlukotě

Nová jí ouzkosť bouří sen,

Že překvapí ji růžný den,

Aniž by, jak květ sladký vánek,

Ji oblažil těšící spánek.

Juž kolikráte Luna bílá

Za modré hory ustoupila,

A Edvard víc se nevracel.

Ach! cit jí v srdci krvácel,

Když na to sobě vzpomněla,

Že palác tento – jeho byt;

Že spády skal jsa za dne skryt,

Jen když noc tmy své rozstřela,

Co cizinec pod vlastní střechu

Se krásti musí v stražném spěchu.

Tu na jasném pak bělu čela

Ve chmůrách bolesť litá tkvěla;

A v srdce teskno nevýslovné

Svou tíží zlou se rozložilo

Uhasnouc úsvit čáky skrovné,

V níž dříve srdce jedno žilo,

Že štěstí nemůž’ kvěsti jemu

Tak strastně, bídně nešťastnému!...

Tak po dni loudá den se dlouhý,

Nadarmo v trýzních planou touhy.

A v těsně trapném čekání

A v strachu, a přec v doufání

Juž mnohý večer děva tráví,

Že ždané světlo v zásvitu

Ze dřívějšího úkrytu

Ji o příchodu milce zpraví.

Ten milený a drahý svit,

Předchůdce slastných okamžikův,

Se zdál zapomníť starých zvykův

A nevzešel víc na blankyt...