MRAMOROVÝ PALÁC. (XVIII.)

Noc temná bez hvězd prosvítání

Na smutný dol se náhle sklání.

Tam za horami sivé mraky

Se objevují – bouře znaky.

Je mrtvé ticho... ptákův zpěv

I umlk’ v bouře předtušení.

Celý ten rozkošný kraj mění

Svou leposť milou v divý zjev.

A v pozdní večer Evelina,

Když bouř se vzdýmá vodami,

Na milce zas se rozpomíná

Sladkými nyjíc touhami.

Tu rozmysl ji pojme dumný,

Že sama dá mu znamení,

Že čeká naň v roztoužení,

Ač bouří krajem vítr šumný.

Teď bezpečen by v rychlém spěchu

K ní mohl plaviť přes jezero,

Anť dolem leží temné šero

A stráž si hledá krytnou střechu.

A než okamžik uplyne,

Juž – znamení to zákynné –

Zableskne zásvit s belvederu.

Vzdor bouři v dál se po jezeru

Rozkmitne v žárném vzplanutí,

By znikl v náhlém shasnutí.

A z temné dálky táhlý vzkřik

Se mísí ve vln dunění.

A sotva mizne okamžik:

Tu v plápolavém záření

Juž světlo chvatné větrem divým

Na druhém břehu zaplane,

Odpověď milou svitem mživým

Dadouc milence kochané.

A jako spěje v bouři lité,

Ve vášni málo ostražité

Přes Helly proudy milek drahý

Ach! láskou divou přeneblahý,

Když v zásvitu věž zářivá

Jej k milosti hrám vyzývá: 11)

Tak Edvard dlouho vzdálený

Pospíchá loďkou lehkou k břehu,

Skuď svit mu kynul milený

Osvědčující lásky něhu.

Na stupněch vlnou opěněných,

V té noční bouři opuštěných,

Kde ani stráž víc nebaví:

Svou letnou loďku zastaví.

A smělým skokem k drahému

Dostoupí místu tajnému,

Kde čeká v sladkých touhách milá.

Ta příchod jeho netušila:

Neb v okamžik, když vichr stanul,

Tou písní z srdce bol jí vanul:

Vlní se jezero v bouření divém,

Luna i uhasla ve mraku sivém:

V dáli dlí můj milek ach! v žalu svém!

Zavítej v náruč, ty miloušku drahý,

Ke mně jen na krátký okamžik blahý

Utišit bouři tu ve srdci mém!

Za tebou plavila bych vlnou pěnnou,

S touhou jen po tobě rozplameněnou,

V náruči líbala sladký tvůj ret.

Bez tebe žiju jak umrlá v hrobě,

Bez tebe tichou jen smrť přeju sobě,

S tebou mi rájem ten daleký svět.

Neste mu, větry, mou žalostnou píseň,

Zjevte mu lásku mou, zjevte mou tíseň:

Že po něm toužím a linu svůj vzdech!

Pojď juž! ó pojdi, sic umru tím žalem,

Sic ztrávená zahynu neskrotným palem:

Urychli ten svůj ach! zdlouhavý spěch!

Tak hluboko se zadumala

Ta děva tužná ve svůj žal,

Že milý švehol nevnímala,

Jímž sladký ret k ní mile lkal.

Když probudil ji lásky zvuk

Z těch zadumání slastných muk:

Očím se věřiť vzpýrala,

Že ve tvář milce zírala.

A sotva že vzkřik pohnutí

Ve slastném stiskla leknutí,

By tajemství to nezradila

Ta její radosť zdivočilá.

Hned nutkala se k pokoji –

A v divotužném opoji

Juž k tomu šeptmo šveholila,

Po němž před chvílí sladce nyla,

Zapomníc srdce na boly

A jejich kruté zápoly.

Tu v jeho zrak své noří zraky

Chtíc vlíti celou duši svou

Tím hledem v jeho touživou.

A slastné tísně slzné znaky,

Ty průvodkyně touhy sladké

A sestry něhy blouznivé:

Ty Edvard v vznícenosti vrátké,

V nedočkavosti ohnivé

Svým plným okem chtivě ssál.

Přesladká slova šepotal,

V nichž vše, co cítil, praveno,

Anť dřív juž zrakem zjeveno,

Co ústům říci nelze bylo.

Tak srdce sotva vybouřilo

Ztonulé slasťmi shledání:

Juž mřelo v sladkém zondání.

V rozprávkách nyvých míjel čas:

Každému citu lásky hlas

Propůjčil přízvuk tako milý,

Že vespol sobě slúchali,

I když juž mluviť přestali.

I bouře hluk svůj zdivočilý

Juž v lásky hudbu změnila:

Jim skutečnosť ta nemilá

A v nivec splynul celý svět;

Vždyť vším jen byli sobě sami.

A když ustoupil onen vznět

Poklidu s jeho rozvahami,

A slasť, záchvatu sladký plod,

Teď v trpký přešla pelyněk:

Milostný mizeť počal vděk,

Jenž záři vrhá na život

Tak přelibou, tak duhosvitnou,

A milohravou, luznotřpytnou,

Že kdo se shloubí v její čar,

Juž věčně želí trpké změny,

Když vidí, vzbuzen z roznícení,

Že záchvatu juž schladl žár!...