MRAMOROVÝ PALÁC. (XX.)

Samotna v komnatě své dlela

Ve sladkých dumách zhloubena,

A sama děva nevěděla

Jak naprosto je změněna.

Vše, jež v snách zří, je drahý milý;

Myšlénka každá v život čilý

Ze hloubi duše vzkříšená,

Juž v slastnou touhu svoje vání

Lahodnomile měnila,

A v sladkozdílném vzpomínání

S jeho se duší snoubila.

Tu zaplál slunce východ právě

A v duhový déšť milohravě

Svou clonu rozlil svitnoranní,

A milých růží rozkvětání

V tvář bledou děvy nasypal,

Že odblesk její zorou plál.

Kdo by v tom sladkém okamžení

Byl nazřel v krásnou onu tvář,

A viděl svaté zanícení

Kouzlící v líce žasnou zář;

Kdo jejich tahy prochvívané

Milostnou touhou v nyvém hrání;

Kdo uzřel oko rozkochané

Ve hvězdném ráje usmívání,

Jímž slasť se v srdci rozklene:

Kdo v tváři, v oku rozlitou

Juž celou duši neskrytou

V prostotě luzně milené:

Jak by se tu nezachvěl celý

Vší rozkoší blahostných citů,

Jež jihnou v srdce chladném skrytu

A v záchvat přejdou vzplamenělý!?...

Ten vidí z nitra tajemného

Vyniklou půli srdce svého,

Tu měkčí, mile jemnější,

A děvy nejmilostnější

Zas v bytosť sladce přenešenou,

V níž nalézá ji opět z nova,

Ač sobě jemně odcizenou.

Tu sám překvapen z sebe stojí,

Že tolik něhy v duši chová,

Že žije v nejoutlejším spoji

S milostným údělem své děvy.

Tak Evelina v tváři svojí

Milence bytosť celou jeví,

A v nevinnosti sladké neví,

Že jeho život ve svém kojí!...