MRAMOROVÝ PALÁC. (XXI.)

Samotna děva v kobě stkvostné

V snách rozkošných se kochala,

A dlouho ještě dumala

V té vznícenosti přeblahostné.

Ten její stkvěl se krásný byt

Jak fantasie milý zámek,

Jejž láska mění v slastí chrámek.

Ze zlaté lampy slabý svit

V to světlo denní vylívaný

A nyvomřivě kolíbaný

V její ach! rozkochanou tvář

Svou bledošerou line zář.

Ta zefýru hry nedbá milé,

Jenž vrývá se v vlas rozpustile

A zakochav se dívčiny

V ty kadeřavé tkaniny,

Tak jemno-měkké jak hedbáví,

Vždy novým k nim se dechem vine

A odchvátiv v nich opět baví,

By počal z nova ty hry kynné.

U okna zadumaná sedí,

Skrz mříže břečťanové hledí

Na vod šumících hladinu

A dále v mživou krajinu,

Nad níž se bílé páry dmou

A lemují báň blankytnou.

V tom oku jejím dumně-snivém,

Tak smělém a tak sladkonyvém,

V němž vdechnuta je milosť hvězd,

Co svatších slastí tajná věsť;

V němž lásky úpal v outlosti

Hned splývá s duše cudností:

V tom oka zření temnosvitně

Jeví se stopy tužeb mroucích,

Jež plují v snách milokvětoucích,

Jak barvy hrají v duze třpytné.

Ta rozkošná tvář v bělu vzkvítá

Jak bílá růže za rána,

V níž zory zář na polo skryta,

Na polo v nachu koupana,

Svou tajnou něhu v plameni

Mizícím proudem temení.

A polomřivé usmání

I přes tvář milou přeletá;

Tu mine, tam zas vykvětá

V milostně sladkém střídání.

A ňadra svíží v utajených

A přec tak milo objevených

Se kouzlech v jemném kolíbání,

Jak lilje v zefýrovu vání

Lehounce, luzně, sladce dmou;

A sotva hlubou něhou svou

Ve mroucím hybu dýchají.

Tak sotva zjeví podtají,

Co pod pahorky sněžnými

Horoucím žárem v srdci žije,

Jež touhami se řevnými

Prozrazuje a mile kryje.

A když rukama přeoutlýma

V bělu a nachu vzkvítavýma

Těch sladkých ňader tiší ruch

Je na kříž kladouc na ten sníh:

To jakby dvou se jarních duh

Nad sněžným dolem rozlil smích,

Když ztichl přechvat bouří zlých.

Tak milostný je děvy zjev,

Jak první lásky slastný směv,

Když celý svět blahostné snění

V ráj dosuď netušený mění!...