MRAMOROVÝ PALÁC. (XXII.)

Hluboké touhy kouzlo dchnuté

Z jejího srdce vyplynuté

Bytostí její celou vane;

A hostíc ve sladký se vzhled

Milostný zůstavuje sled,

Když v unylosti měkké plane

Ve tváři, v oku, v celém těle

Tak milosladce zadumněle,

Že touha zdá se v rozkochané

Bytosti její vtělena

A v úděl duše změněna.

A když tak blouzní, ukochaná

Sny těmi slastí budoucích:

Tu náplň citův netřímaná

Se prýští v slzách kanoucích.

Neb vzpomíná dob předešlých všech,

Kde záští hořel její dech,

Jíž hrdá ňadra planula

Proti rodákům Edvardovým.

Však ta zášť nyní minula...

Ta nahražena citem novým,

Vroucnějším, sladším, plným žáru,

Jenž srdce milou mocí tráví,

A každý jiný cit v něm dáví

A netratí, ba roste v háru.

Již dřív jí byli nepřátelé,

Ty miluje teď ona vřele,

Že druhové jsou milencovi.

Kéž sladce šveholnými slovy

By všecek divoprudký hněv

Z otcových ňader vypudila:

Jak ráda prolivši svou krev

By v jeho srdci vybudila

Jemnějších citův družné chvění

A přiměla jej ku smíření!

Přemarna byla její snaha;

Neb hrabě v divém podezření

Vidí jak smýšlení své mění,

Jak v ráz teď za cizího vraha

Dceř jeho přimlouvá se v pláči

A nevědouc tak více značí

Než jasněji se říci zdráhá.

A když jí ondy oznámil

Tu pevnou vůli srdce svého,

Že, kdo jme drze vetřelého

Jsa rozkazu povolně čil,

Juž tomu ruka odměnou

Její jest slavně přirčenou:

Tu div že život v smrtném dchnutí

Nevypustila omdlená,

Ač svolila tak zmatená,

Jak by duch její v pominutí.

Že příčinou té změny jest

Láska, již tajně v srdci strádá,

Komorné i hned jistá věsť

Na dotaz otci tož dokládá.

On darmo pátrá v stkvělé řadě

Svých hrdých přívržencův četných,

Kdo učaroval její vnadě,

Že hyne lásky v trýzních vznětných...

Proč však své strasti tajila?

Nedlouho teprv jevila

Se změna tato v jejím zjevu.

Snad žeby srdce láskou tknuté

Vědomo spolu viny kruté

Se otcovského bálo hněvu!...

Proč tož?... Od oné prchlé chvíle,

Když objevil se vyhnanec:

V noc pozdní hoří kahanec

Ve chrámku tichém děvy bdilé.

Snad žeby noci v šerém temně

Ti milenci se vídali?...

A za den dlouhý povzájemně

Pak sliby vroucí střídali?...

Snad že by... ten sám smrti syn

Úkrytný hledal noci stín,

By kochal dceru nepřítele?...

Ha! byť cíl dávné pomsty vřelé

Snad dcera, vlastní jeho dítě,

Uchrániť od záhuby skryté

V rozmarné svojí lásce chtěla,

By jeho zášť se otupěla:

Tu rač by dýku břitkou vrazil

V kynoucí ňadra sladké děvy,

Než zralý pomsty plod by zkazil

A smířil neskrotlivé hněvy!...