MRAMOROVÝ PALÁC. (XXIII.)

Ustoupil modré noci den.

A nad palácem mramorovým

Svá křídla rozstřel tichý sen.

Noc temnočirá purpurovým

Tam ku západu zásvitem

I planoucím hvězd prokmitem,

Na polo ve tmách osvětlena,

V den šerý tála proměněna.

Nad modrou vlnou jezerní

Rozlil se poklid večerní;

A jenom polo zdušeně

V tak truchložalné proměně

Se rozléhalo vod šumání,

Jakoby pělo o skonání.

Jak ze snův divých zlý přízrak

Na nebi sem tam prchal mrak,

A stínem hvězdy zakrýval,

Jejichž se lesk jak ze závoje

Skrz průhled sivý prorýval

Taje a jevě světlo svoje.

A za pahorky sinavými

M’hou stříbrnou juž vroubenými

Dnes ještě Luna unylá

Se hvězdám neobjevila.

Dřímotné její světlo dnes

Nevábí k sladkým slibům milých;

Jen hvězdek zlatých, reječilých

Na nebi odbývá se ples.

I táhlé zpěvy kosův nyvých

Juž umlkaly v tonech mřivých,

Poslední změny akordův

Se slastně lily v hymny svaté,

Jimiž slavíkův touhy vzňaté

Se kolíbaly v libosť snův.

I zefýr ustal s vonnou růží

V milostných hrách juž laškovati

A liboval si v listkův lůži

Přeluznovabném spočívati,

Či noci sladké tiché slasti

Na ňadrách lilje požívať,

By s rána dále v šíré vlasti

Moh’ opojený putovať.

Tak ticho bylo... ani ruchu...

Že skoro hudba kruhův hvězd,

Ta tajná nebes dalných věsť

K přežádoucímu zněla sluchu.

Tak slavný tanul dolem klid;

Tak průzračně plál nebe svit,

Že blankytem juž zpitý zrak

Moh’ božské trůny viděti,

Jež v jasné noci podletí

Ve výších nese hvězdný mrak!...