MRAMOROVÝ PALÁC. (XXIV.)

A dosuď Luny sladké světlo

Na rosné údolí nevzletlo;

Ten samý v nebi plane svit:

Bez ruchu tane krajem klid.

A vlna sivá zašplouná-li,

To jenom loďky levným ruchem,

Jež k palácu spěch řídí z dáli.

Juž stanula na stupni suchém,

By v svoje lůno sladké břímě

Lichotně jala v ochranu.

Ty plachty větru v půvanu,

Jenž nad vlnami polo dříme

A napolo se budí v listí,

Se dmou jak sivá křídla káně,

Když vzletne nad vod siné pláně

A vzduchem modrým zašelistí.

Juž loďka k sloupům dorazila;

A průčelím se položila

Na stupně pěnou kolíbané;

A vlny veslem rozčechrané

Utichnou v úmlk dřívější,

V nějž větru van je konejší.

Tu Edvard (neboť on to byl,

Jenž s loďkou onou přikvapil)

Vystoupil na břeh smělým krokem...

Okamžik postál... lehkým skokem

Pak přes stupně se vyšinuv

Juž za sloupcem se bílým skryl.

A hustý plášť pak rozvinuv

Svou skrytou dýku vyložil.

Tak čekal k boji odhodlaný

Na srdce svého pěstenku;

Buď ztratiť za ni život vzdaný,

Buď líbati chtěl milenku,

A žhoucně k sobě tisknouť tělo,

Jež po rukou se jeho chvělo.