MRAMOROVÝ PALÁC. (XXIX.)

A druhý, tklivý vzkřik se vzňal,

Že stokrát zavzněl v slujích skal,

A zněl a zněl tou modrou dálí,

Až zvuky jeho dokonaly.

Toť vzkřik Edvardův... divá zvěna

Ach! toho posledního zvuku,

Jímž duše děvy odnešena

K nebi v posledním srdce tuku...

V té samé chvíli divé vody

Edvarda jaly v sivé brody,

Jež nad hlavou mu v hluku bijí;

A dlouho jej v svém lůně kryjí,

Až konečně se objeví

Bledý jak smrť a bez děvy...

Obvyklý proud krev sražená

V té době sbíhať zapomněla;

A žití jiskra zdržená

Sotva se v oku shaslém chvěla,

Když v loď jej bezduchého kladly.

Ty růže v tvářích rázem svadly;

Na bledé čelo vlhký vlas,

Jak sivý mrak na Luny jas,

V divokém padal nepořádku

Svou zdobnosť ztrativ v onom zmatku.

Jen rukou diký křeč mu hrál,

Jak by snad v tom snu smrti rovném,

Chvěje se v žasu nevýslovném

Za někým rámě rozstíral...

Za krátkou dobu druhý břeh

Zastavil letné loďky spěch;

A když Edvarda vyložily,

První se znaky objevily

Života jeho nešťastného,

Jenž bezděky se vracel v tělo,

By srdce puklé hořem mřelo,

Až do skonání neblahého,

Když síla žil všech uprachniví,

A tělo v troud se změní sivý...