MRAMOROVÝ PALÁC. (XXVI.)

Tu ona, o níž sladce snil,

Najednou ve komnatu vkročí;

Obrací v žasu vůkol oči,

V nichž hlubý význak smutku byl

A jejich světlo stínem kryl,

Jak hvězdy kmitné hustý mrak...

Po všech těch drahých upomínkách,

Z nichž přízně, lásky kynul znak,

Svůj vrhá vyjevený znak;

Po zlatostkvoucích v lesku skříňkách,

Kde sladké, přemilé památky

Od družek, od umrlé matky

V libostné vůni dřímají

A plachým zrakům kývají.

Ba prositi se zdají spolu,

By růžných prstkův mhavý svit

Zastihl jejich outlý byt

A temnou schránku s nich sňal dolů.

Však děva v dumném blouznění

Ni knih tajného mluvení

V té době sobě nevšímá...

Neb mysl hlubě rozjímá,

A ňadra bouří, bledé líce

Jen planou, aby zbledly více:

A vyplašený nepokoj

V těch změnách jeví divý boj.

Neb děva chví se úchvatem;

Křeč třese tělem v rozňatém

A hlubě zrývajícím žáru,

S nímž spolu jizvý, žravý mráz

Se snoubí v neuhaslém háru,

A sotva zniknuv pálí zas.

Tu děva klesne na klekátko,

Kde jindy prosby nevinné

Z přečiré duše dětinné

Šeptala k nebi milosladko.

Však modlitba té zlevné těchy,

Po níž se její pjaly vzdechy,

V té rozhodné a smutné chvíli

V to srdce bouřné neuchýlí.

„Jest hřích to, co teď počínám?...

Žas mé rve srdce, když si zpět

Na otce svého vzpomínám,

S nímž jsem se rozžehnala teď.

Kdy k lůži jsem juž přistoupila,

Bych naposled jej políbila,

Bych jeho svaté požehnání

Ze zlatých snův milého vání

Na svoje smutné spánky vzala,

Budoucně po něm osiřalá:

Ach! jak se jeho úsměv blahý

Hned proměnil v hrozící tahy!...

Já přece k němu sehnutá

Ta slova sotva dechnutá

„Buď s Bohem!“ teskně pravila,

Jež na polo jsem zdusila,

By dechu mého hrubší vánek

Nepřerval jeho mírný spánek.

A když jsem polibiti chtěla

Posledním rozloučením smělá,

A láskou dětskou zmožená

Podruhé ty rty stářím svadlé

A oči v hlubý důl zapadlé:

Tu div že žasem zděšená

Jsem nezalkala divým vzkřikem,

Jenž sotva v hrdle umřel vzlikem...

Neb křečovité drhání

Ten důkaz lásky zabrání,

A srdce skoro k zoufalosti

Tou svojí týrá přetrpkostí,

Anť dřív vál úchvět z tváře jemné

Planoucí jedno láskou ke mně!...

Juž ve snách divý mrak se stírá

Nad srdce jeho temným bytem,

Jak blankytu se záře čirá

Zatmívá v šeru chmúrovitém:

Což až se otec probudí

A uzří dceru jedinou,

Jak za marné snad příludy

Pohrdla láskou dětinnou

A nepřítele zvolila,

By v hříchu s ním se snoubila?...

Ó Edvarde! můj drahý milý,

Své svědomí, vše srdce síly

Tvé žhoucí lásce podávám!

Dejž Bůh svou zdarnou milosť nám,

By hvězda přeplného štěstí

Nad naším snubem chtěla kvěsti!...

Však což to juž?... Tak prchá čas,

Že noc se v půli se dnem střídá!?

Těch hodin dumnězvučný hlas

Tajemné věsti mi povídá;

Jak z chladné důli temných hrobů

Zaznívají mi v tuto dobu,

Co pohřebního sboru zvuky

Budící ze snův spící muky.

Ha! co ten lesk tam za jezerem

Prosvitající modrým šerem?

Snad by to Luny dřimný svit?...

Ó že na útěk zapomníť

Jsem mohla v rozblouznění svém!

Osud mi vypsán v běhu zlém...

Nuž s Bohem , otče!... i ty chráme

Mých nejčiřejších, svatých snův,

Hlas vnitřní-li mne neoklame,

Víc neuzřím tě za svých dnův...

A ty drahý a outlý stroji,

Mých nejvroucnějších tužeb zdroji,

Ty buď juž věčně, s Bohem buď!

A rozhrej v dumy onu hruď,

Jež v upomínce na mne želí, –

Až rozladěný budeš celý;

Jaž duše má, jež v tvoje tony

V bolesti hlubé lila stony,

A zavzni písní žalostivou,

Jež svojí mírou srdcetklivou

Vše srdce pohne k pláči bolem,

Až pukne v vzdechu s tebou spolem!.."