MRAMOROVÝ PALÁC. (XXVII.)

I zmizí ruče okamžik...

Tu vlnek šumných zalká vzlik,

A loďky letné hbitý běh

Opustí náhle květný břeh.

Tam v sladké, měkké u náruči

Na ňadrách, plných milých tísní,

Jež dmou se přec i v tajné trýzni:

Jak lilje, když ve stínu pučí,

Spočívá Evelina blahá.

A v citech žhoucně vzbouřených,

Tak dlouho v nitru zdržených,

Se ňader plamen mírný zmáhá.

Ba skoro v sladké šílenství

Se změniť hrozí blaženství,

Jímž ohnivé se srdce tráví,

A vše krom lásky v sobě zdáví,

Že přepjaté v tom rozechvění

Juž ztone v žárném zanícení.

„Ó nech mne na těch ňadrách vroucích

Mých všechněch strastí zapomníť;

Neb v chmúrách bolův dravěžhoucích

Hrozily stlumiť všecek cit,

Tak plně k tobě planoucí,

Že slunce blesky žahnoucí

Nehoří vřelej nad plamen,

Jenž v srdci mém plá k tobě, k tobě!...

Ach! ty’s mi vše... můj život, sen,

A dech a noc a čirý den,

Jenž září k tvé jen větší zdobě!...“

Při tom jej tiskne k prsoum svým

S takouto jinak cizí silou,

Div že tím vroucím objetím

Nevdechne veň svou bytosť znylou.

A líbá rty a líbá tváře

Květoucí vstříc jí v sladkém čaře,

Jakby svůj všecek žití znoj

Jen jemu v nejsladší opoj

Juž v ústa, v tváře vžehnouť chtěla

A mrouc v něm zas oživěla...

A ony city hárající,

Náš všecken život žahající,

Dokuď se žár mladosti valí

Žil vřelých chvatným prouděním:

Ty city náhlých vzbouřením

Přes hráze křehké divě hnaly;

Naleznouc průchod ve vášnivém

A nyní déle neskrotlivém

Tož návalu a výbuchu,

V divějším proto ve vzruchu,

Že dosuď jsouce nespokojeny:

Teď z tlení vzešly na plameny...

Tak jarní slunce v šedý den,

Když opustí je sladký sen,

Vysílá s rána růžné pruhy

Prv v mlhách stříbrokvětné duhy;

Celý kraj v purpurové moře

Topí v záplavě vzešlá zoře:

Pak náhlým bleskem záclon všech

Se sprostí slunce ranní spěch,

A co zjev mocně zohněný

Vyšlehne svými plameny.

„Ó dej, ó dej se líbati

Tak dlouho, až se uchvátí

Ten plamen srdce žahavého,

Jenž život béře z žití tvého!

Ó jak je slastné obejmutí

V tom na tvém srdci spočinutí!

Ó kéž bych věčně lásky sen

Sníť mohla na tvých ňadrách jen,

A nikdy z něho probuzená,

Jen k tobě v slasti připojená

Svůj život shroužiť v srdce tvoje,

Tam naleznouc plného skoje!...“