MRAMOROVÝ PALÁC. (XXVIII.)

A Edvard vstříce k Evelině

Spočívající v jeho klíně

Se klonil v slasti nevýslovné.

A řeči jemné, zpěvorovné

Svůj zapůjčoval zpitý sluch,

A skoro hanil větru ruch,

Že šustem svým tak lichotným

Čaruje vlnkám dřímotným,

Že hlučněj vodíc své šumání

Sladkému brání rozmlouvání.

Když jeho pevné rámě šiji

Bělostnou, formy labutí,

Objímá v lehkém opnutí,

Že srdce obou k sobě bijí:

Tu divá rána bleskem žhavím

Vším rozlítne se krajem mhavým,

Nad nímž se Luna unylá

Pochodeň lásky zjevila.

A zradkyni tu milou ani

Ti milencové neviděli,

Ba, v milostném tom šepotání

Těch lásky věstí, neslyšeli

Na břehu stráží volání,

Jež k nim teď větřík dohání.

A v okamžiku celý břeh

Obživnul spěchem hemživým;

Všudy se jeví trhlý běh;

A rána v ránu ohnivým

Se bleskem v hluku spojuje

A s ozvěnami bojuje,

Jež z protějších se hrnou skal,

Jak by zlý vichr dolem lkal.

Edvard se vzchopí... plavcům zývá,

By sílu sživli, jež umdlívá;

Sám pak svým mocným ramenem

Juž veslem lunolesklým hýbá,

Že loď se v běhu zvýšeném

Na vlnách modrých rozkolíbá.

A Evelina u popředí

Stojíc k palácu v dálku hledí,

Anť její lehké bílé šaty

Jak mhavý vánek poletují,

Když s jitra májového snují

Se v temnou noc juž světla chvaty.

„Tvůj otec útěk znamená,

Milenko moje dražená!

On hotuje se, krutou zbrojí

Mně odníť tebe v zlobě svojí...

Neboj se! spíš mne schvátí smrti hněv,

Než bych teď prolil jeho krev.

Dceř kdyby’s toho nebyla,

Jehožto zášť nás zhubila:

Nic nesmířilo by mé vzteky;

Ni oceán by předaleký

Jej mojí pomstě neunesl,

Až jeho sláva též by svadla,

A toho hrdý znak v prach klesl,

Jímž naše stkvělá sláva padla...

Než ty’s ten strážný angel jeho,

Jenž tlumíš ves hněv srdce mého,

By tebou dalo odpuštění

Za otce všecko pohanění!...“

Ten mládenec plný zášti znoje

Nedořek’ ještě kletby svoje:

Tu padne rána... tklivý vzkřik...

A bílý šat se v vlny sklonil.

Pak zalkal vod předivý vzlik,

Jak by zvon truchle hrana zvonil!...