MRAMOROVÝ PALÁC. (XXX.)

A hrabě Alfons?... Bledý stál

U sloupův bílých na tarasu.

Levicí v hrozném bolu rval

To siné stříbro svojich vlasů.

A pravice ta v drhavých

Se třásla křečech svíravých,

Jak ze sebe by zdrvělá;

A tiskem pevným držela

Doposuď smrtonosnou zbraň,

Jež přes jezera sivou pláň

Hrot smrti vrhla krutým pádem

Ach! v ňader sladkých kolíbání.

Ta ňadra, ježto k zulíbání

Tím překynoucím, měkkým skladem

Tak znyle něhou sladkou zvala:

Ta ňadra více nedýchala...

A otec sám ten skonal čin;

Ač ruka tamto nemířila.

Však kdyby cíl dostihla byla,

Po němž se ruky chýlil kyn:

Dvě duše byl by jediný,

Ve hněvu ráz ten zločinný

Vyloudil z dvou milostných těl;

Neb v milci život děvy tkvěl...

Když stráží ze snův probuzen

Skrz dcery kobku vyběh’ ven;

Po ní svůj žaslý vrhav hled,

Tu neuzřel, leč zmatný sled,

Jejž útěk její zůstavil,

Ha! útěk s oním milánem,

(Tak komorné žas vypravil)

Jejž stíhal v vzteku skrývaném:

Tu kletbou stížil prchlou děvu

A v nezkroceně divém hněvu

Chtěl, by zplatila smrtí hřích,

Že směla povinností svých

K starému otci zapomníti

A přezradně jej opustiti...

A teď, když strašnou náhodou

Zavraždiv vlastní dceru svou,

To, co chtěl v hněvu, vykonal:

Teď šílil... plakal... srdce rval...

Vše darmo; víc k novému žití

Umrlou nemoh’ probuditi...

Tak stár’ (jak schází vetchý kmen,

Když usadiv se na kořen

Červ hryzavý svým zhubným ruchem)

Svým tělem mrtev, živ jen duchem...