MRAMOROVÝ PALÁC. (XXXI.)

Dvakráte jaro z říší zory

Na toho kraje vzešlo hory,

Kde jezerních se, modrých toků

Šumící pruhy jeví oku.

Tu Edvard navštívil ten kraj,

Ten nebeský kdys mládí ráj,

Kde všecka rozkoš jeho vznikla,

Kde život jeho zvrácen byl...

Však když svůj krok sem uchýlil:

Tu ňadra jeho strastím zvyklá

A otupělá hryzem bolů,

Ve srdce schladlém, mrtvém dolu

Ni milých, slastných vzpomínek

Víc nečila mdlý účinek.

Čirá noc žalu vojevodí

Tam city kdysi plamennými,

V níž málo kdy se úsměvnými

Paprsky slasti zásvit rodí.

Tak na severu noci temna

Zapouzí jižní svitný den,

By křídla střela přetajemná

K většímu uděšení jen.13)

To srdce stejně klidno bylo,

I když bol neb slasť pocítilo;

A nedojemné blaha, hoře,

Vždy bez hnutí, jak mrtvé moře,

Nad nímž nadarmo v růžném máji

Milostné zory duhy hrají.14)

A když i cit snad k výronu

Skrz oka truchlou záclonu

Si klestil průchod žalostivý:

Tu v toku zmrzlý utkví v oku

A ztaje nazpět v kalném moku

V ten srdce příbyt přetruchlivý.

Tak zášť i láska v nevýslovnou

Se jedno bídu měnila,

Jež příliv, odliv nečila

Jak počnouc, zůstanouc vždy rovnou...

A když k palácu blíže jel:

Tu k valným síním, k belvederu,

I k místu slastí, ku jezeru

Zrak jeho dumný, zprahlý spěl:

Však tam vše mrtvo... bez hnutí...

Jak v věčném odpočinutí...

Tu sklonil hlavu k prsoum svým,

Ulehčil vzruchu vnitřnímu

To řevem ažaž strašlivým,

Že maně slúchajícímu

By krve tok se srazil v led,

By nikdy víc nekroužil zpět...