MRAMOROVÝ PALÁC. (XXXII.)

A brzy nastal nový boj.

Zas nesčíslných davův roj

Se rozlil šírých po vlastech.

Tu v onu stranu hbitý spěch

Zamířil Edvard k bitev slávě.

A místo štěstí doufaného,

Jak v snách je vídal mládí svého,

Se zastkvěl na věnčené hlavě

Válečný vínek lavřinový,

Když... v hrob jej kladly pažiťový...

On vezdy otce pamětliv

Byl slávě svého rodu živ,

Za vlasť a krále zbroj svou nesl,

Za vlasť a krále v boji klesl...

Tak mnohý rok juž uplynul,

Co Edvard v boji zahynul.

A palác dosuď opuštěný

Jezerních vlnek myjí pěny.

Tu na stupněch mramorobílých

Já hloubal v dumách zdivočilých,

A dumal v bolu ponořený

Sluch maje k vlnám nachýlený.

Tak ticho bylo, jak v tu dobu,

Když Edvard spěl svou pro nevěstu;

Že slyšeť bylo tajných zvěstů,

Jakoby dchnuly z lásky hrobů...

Tu zefýr ustal vanouti;

List v úmlk změnil hudbu svou;

A kos a slavík truchlivou

Přestali píseň linouti.

Hvězdy se sešly na blankytu,

I Luna ploula v mřivém svitu:

Bylo tak ticho, mlčivo,

Div že mé srdce touživo

Nepuklo hlubým zastesknutím

Přebolným přemožené hnutím.

Tu zahrál vánek přes vod pěny...

A sluch můj slyší vytržený

Tak sladkou píseň, pohnutlivou,

Že k slzám notou hlubonyvou

Mne pohnula tím rozšveholem,

Jenž vznášel se nad rosným dolem.

Tu liljí vodních, lunosvitných,

Jež houpaly se na blankytných

Těch vlnkách v kouzedlném reji,

Bělostné davy sem tam spějí.

Jak prý je jarní zefýr vanem

Rozčechrá večer tajnočilým,

Tu v šepotu juž rozkochaném

Zapějí zpěvem srdci milým,

Tak sladkobolným, truchloznivým,

Jak nejhlubší je strasti vzdech,

Když místo blaha, lásky dech

Jen trýzně věstí lkáním divým.

Ty lilje vodní, jež se z hloubi

Ve blankyt sivý vzhůru pnou,

A vlny bílým květem vroubí,

Prý Eveliny dechy jsou.

A když ty lilje šepotají

A tklivé vůkol písně lkají,

Toť Eveliny naříkání

Prý z hrobu vane v povzdychání.

Ta věsť se darmo vyvracuje;

Lid přece vždy si vypravuje,

Když růžné jaro zavítá,

Že na místě, kde sivá pěna

Na vlnách v kvítí prosvitá,

Spočívá dívka utopená...