Mravency a Kobylka polní.

Mravency jsouc hospodáři,

lační nikdý nebyli.

Jednou při slunečné záři

žíto v zýmě sušili:

prška jim je byla nějak zamočila.

Kobylka tam polní přiskočila;

že pak toho času

nebylo již v poli zrna ani klasu,

(nevědouc sy jiné dáti rady,

neb ji hnětly hrozné hlady)

prosyla jich, by se nad ní slitovali,

trošičku jí žíta dali.

Pročpaks, řkou jí: v letní době

nenanesla špíže sobě?

„Času, odpoví, sem málo měla,

neb sem celé líto

v jednom pěla.“

Ti jí nato: „tohoť jest nám věru líto!

Cos sy tedy vyzpívala v lítě,

skákej zatím v zýmě milé dítě.“