Mravní zápas.

Dva zajíci jak panáčkové stojí;

jich sluchy hybné půvabně je strojí,

jak Hermesovu hlavu perutě;

tak číhajíce bděle, nehnutě,

se obdivují beranímu boji.

Neb na pastvišti trochu opodál

z kés tajné příčiny tak prudce vzplál

dvou soků hněv, že souboj hrozný vedou:

druh druhu čelem do čela vždy vjedou;

tak ranami v se buší hlavy obě,

že jistě mozky otřásají v sobě.

Té půtce zajíc směje se, až piští;

i vzniká tento hovor na strništi:

Hleď, jak to směšno, starý macíku!

Ty tomu nerozumíš, mladíku!

Toť vážný boj, to není k smíchu věc;

ač nevím, oč jim jde, tož vidím přec,

že jakous křivdu chtějí čestně smazat.

Jdi! Mají rohy zakroucené nazad, –

ti nenabodnou se a nezraní!

Jsou to jen palice dvě beraní

a trkají se. Toť jsou reci slavní!

Aj, kloučku! Tak se vede zápas mravní;

ten bez krve, ten hlavou jen se svádí, –

ač nechápe tvé horkokrevné mládí,

jak za myšlénku boj se vésti sluší.

A za jakou to myšlénku se tepou?

To nevím sám, však zkušenosť má tuší,

že za myšlénku jistě velkolepou,

neb zrovna mozkem v mozek sobě buší.

Rci raděj: palicí že do palice.

Snad neshodli se spolu v politice?

Neb čelem v čelo, slepě, tvrdohlavě –

tak od lidí jsem zaslechl to vždycky –

tak prý se vede zápas politický.

Teď uhodnul’s, teď soudíš pronikavě!

Však myslím, že v té tvrdohlavé seči

as beran berana přec nepřesvědčí!

Toť právě pýchou politické hlavy,

že nic jí nezvrátí! Vždy beran pravý – –

to jest, – chci říci:

vždy pravý politik se musí stříci,

by za pravdu jen nedal svému soku!

On na svém musí stát jak hluchý, slepý,

byť důvody v něj bily jako cepy;

ba pravý politik radš prohloupí,

než ustoupí;

co tvrdí dnes, to věří za sto roků.

Hlup, nadut, nepoučen, bez pokroku!

Mně nelíbí se taký mravní boj;

mně zdá se lepší obyčejná zbroj!

Hleď, skončili teď souboj sokové,

a po šarvátce jejich hotové

znát není, kdo je vítěz a kdo bit;

jsou oba celí, bez pohrom,

a jeví stejně tupý klid;

ba ten, jenž prohrál v mravním boji tom,

snad sám si není prohry povědom

a pyšně naparuje se, jak může.

Věř, lépe jesti: vyprášit si kůže.

Když po zápase kůže celá jest,

toť mravní vítězství, toť výhry česť.

Česť? Jdi mi! Takto vyjde nejen zdráv

a nejen živ,

však také se ctí stejnou; kdo jest práv

i kdo jest křiv.

Když mravní boj, ať rány jsou též mravní!

Ať tedy na cti trpí nepřítel;

já bych jej hanbou znamenati chtěl,

neb ostuda jest mravní zbraní hlavní!

Jsem pro políčky! Nikdy! Totě nízké!

Jest to tak přirozené a tak blízké!

Mne jest to daleké! Česť zaječí

tak pošramotit důstojnému muži,

toť ještě hůř než vyprášit mu kůži!

Česť, kůže, – obé budiž v bezpečí.

A kdyby znectít bylo vyhrát, věř,

pak vyhrála by vždycky nectná zvěř.

Kdo sám cti žádné nemá, pravím já ti,

ten nejlíp na druhém ji bude rváti

a vždycky nad ním platit za vítěze, –

nechť třeba nectně do zelí mu leze...

Jak – do zelí? Tím na mne míříš zjista!

Co tkne se zelí, – já jsem kommunista;

já o tom nezvratný svůj náhled mám.

My nesázeli ho, – a rovnosť dává

nám k tomu zelí stejná mravní práva.

V ten záhon, kde jsem vládl vždycky sám,

ty se mi loudíš jako vetřelec!

Sám, nesám! Mžourej teď a hryž svůj pysk:

tvá myšlénka, tvá česť – toť tedy zisk?

Vždyť o věc mravní hádáme se přec!

Mlč již! Mé zelí jest má mravní věc!

Ne zisk! Cti nerozumí, cti kdo nemá!

K tvým urážkám jsou ústa moje němá!

jsem nad ně vznešen! Ranám takovým

jen mravním pohrdáním odpovím!

A ten, jenž potupných se bitek zřekl,

náš předůstojný, starý zajíček

teď majestátně přední tlapkou sekl

a vyťal soku praní políček;

sok mu jej vrátil chutě, bez váhání!

Tak za myšlénku, za svou česť i zelí

ti bohatýři na se zanevřeli

a vedli mravní zápas fackování.

Aj hle, boj zaječí! tenť ještě nad beraní!

Toť chrabrosť zaječí, kde políčky jsou zbraní.