Mráz.

Mráz dýchá venku a zde z kamen

žár milounký mě tiše ovívá,

jak cítil bych dvé drahých ramen,

dvé očí jak se na mě usmívá –

až v nitro šlehnul touhy plamen;

tak v strže skal proud z jara bouřívá,

v mé srdce snů se řine pramen;

jak v slunce žáru v něm se rozplývá

mráz...

Nechť minulosti hrob vás ukrývá,

a věčnosť klade na vás kámen,

ó snové, mládí druži zářivá,

přec člověk cítí, vámi zmámen

vlát Vesnu, kde už teskně zachvívá

mráz!