Mráz.

Po ladech v noci křepčí Mráz –

veselá skočná to bude –

sever mu kolem staví hráz,

hvězdami krášlí ji všude;

píská a výská

z dálky i blízka,

houká a hučí a hude.

Divě Mráz běhá tam i sem,

jenom se mihá a kmitá,

nohou si dupá, s jásotem

stromů i keřů se chytá;

kývá se, klaní,

v dlaň tleská dlaní –

brada je perlami vitá.

S východu pláne rudý nach,

Mráz hlavu do výše nese,

chvěje se, siná; náhlý strach

opály s brady mu třese;

slábne a svadá,

prchá a padá,

skrývá se do stínu v lese.

Ruče ho stíhá mladý den,

dobře ví, kde asi líhá,

nutí ho z lože, z houštin ven,

zlatými šípy ho stíhá;

stále cos kutí,

v ústup ho nutí,

až Mráz dál k severu sbíhá.

Pak si den zlatý vede svou:

po bílém sněhu si skáče,

hned plaší vránu krákavou,

hned vábí s chocholkou ptáče;

volně si vládne,

chýlí se, chladne,

v červánky uléhat ráče.

Mráz však, skryt mlhou, tajně zas

plíží se, kaboně oči,

ztuhlé mu slzy visí s řas,

na volná pole zas bočí;

píská si, výská,

očima blýská,

k ránu zpět k hvozdu se točí.