MRÁZ.

Mráz na okno mi bílé dýchá květy

stříbrných listů, dlouhých, třpytných řas

a venku stromům v suché jejich sněti

víc drahokamů přes noc kouzlem střás’,

než teplý vánek květů za podletí.

A letí polem divou vichrů změtí,

v lese si píseň chladnou hvízdá zas,

na okno tiskne studené své rety

mráz.

Pojď ke krbu: chci tobě vyprávěti

a budu hladit tobě měkký vlas

a budu tobě hledět v očí jas,

o líci tvé, až nachem zaplane ti,

já budu pět’ – ač potom krajem letí

mráz!