MROUCÍ KVĚTINY.

Na mrtvé srdce mroucí květiny

jsme kladli ti, ty květe pokosený,

kde rostlo jich, jak na luh porosený

když dechne máj; a každý jediný

v své čistotě tak prostý, nevinný,

a každý někomu zde posvěcený,

jejž’s milovala. – Zrak tvůj uzamčený

již nezří těchto, v mhavé tišiny

se noře věčna. – Úsměv na tvých rtech,

– květ poslední, jejž tys nám dala tady, –

i ten už zmírá. Co ti vůně těch,

jež dává zem, co stesk náš, věk tvůj mladý?

V snách bloudíš nebes kvetoucími lady; –

a tak jsi nás tu zapomněla všech.