MRTVÁ

Když barevné obrazy věcí

šlehají, mysl mocně pnou,

že musím bolestným úsilím

uhádati tajný smysl jich,

když příšery mrtvých mučí mne

svým pitvořením neplodným,

když při tom dlouhém hýření mozkovém

noc kalně spaluje se v pusté lampě,

co bouře duchového světa

kopyty pádí po střechách:

Sestoupilas, duchu dívky,

noc celou ležet v jinochu.

Ve vysokém světě nechalas

své pravé tělo posmrtné

a z něho zatmělého všechny paprsky

svého bytí soustředilas na mne.

Ve mně trup tvůj temně zelený,

tvůj nosík egyptský i hlava tvoje

a jenom v úzké mezeře dvou těl,

pod svojí lebkou, myslí moje já.

Tak ležíš v těle mém, mork obnovujíc mu,

a já jsem hrubou rakví tvou.

I jasnozřím tvé hnusné trosky

a v temnu hrobu onen děsný nach;

leč vznešeně se jenom usměje

nejčistší koutek retů tvých.

Mé prsty šílí, zevnitř prosávány

smaragdovým zářením tvých prstíků;

a palčivé mé čelo krutě laská

uranské obočí tvé pod sebou.

Vláčně těžký plodnou tíhou tvou,

v opojnou chmurnost noci společné

ti smutně šeptám slova slavného:

„My nikdy nebudem jedinou mumií

pod pouští pradávnou a slastným palmovím.“

Ó, proč jsem tebe neznal na zemi,

když ještě plnila jsi sthulu šariru?

Milostná choti! Jenom vteřinu

line-li srdce tvoje lásku pro mne,

ta vločka óru proudného

bude trvat celým nekonečnem.

Ať nikdy nejsem chladný k duši tvé;

a až ve hlubinách zásvětních

mezi dévy budu mizeti

co liliového démantanu mrak,

ty se mnou plaň a hoř

a se mnou do Praboha odcházej.